Bobkovišeň lékařská

Prunus laurocerasus

Bobkovišeň poněkud zamotala hlavu botanikům. Nyní je řazena do rodu Slivoň (Prunus), ale díky podobnosti s vavřínem (Laurus) se můžeme v literatuře setkat s řazením do rodu (Laurocerasus) a jménem (Laurocerasus officinalis).

            Na Zemi je známo asi 75 druhů bobkovišní. Rostou hlavně ve Středozemí, teplejších oblastech Asie a Ameriky, minimálně pak v Africe a Austrálii.

Původní areál rozšíření bobkovišně lékařské sahá od Středozemí po Střední Asii, kde roste v bukových lesích a na skalnatých stráních. K nám se dostává v druhé polovině 16. století, dnes se běžně pěstuje v zahradách a parcích.

            V našich podmínkách roste bobkovišeň jako stálezelený keř. V teplých oblastech má často formu stromu, který dosahuje až osm metrů výšky. Kmen kryje drsná, tmavě hnědá borka. Tuhé listy jsou svrchu tmavě zelené a lesklé, zespodu světlejší a matné.

            Bílé květy vyrůstají ve vzpřímených hustých hroznech. Kvetou v průběhu května až června. Plody jsou drobné černé peckovice ukrývající hladkou kulovitou pecku. Dužina je pro člověka jedovatá, ale ptáci v zimě plody s oblibou požírají.

            Pro své neopadavé listy a dekorativní, dlouho vytrvávající květenství se bobkovišeň často pěstuje v zahradách. Rostlina na obrázku roste v Říčanech v ulici Eduarda Beneše. Vysazuje se i řada kultivarů s různým vzrůstem, tvarem a barvou listů.

Listy jsou jedovaté, po rozemnutí voní po hořkých mandlích. Dříve se používaly k lékařským účelům. Dnes se silice z listů využívá ve voňavkářském a farmaceutickém průmyslu.

Jakub Halaš

FOTO J. Halaš