Husitské Říčansko

3. 5. 2019

Díl 1. (do roku 1424)

V letošním roce si nepřipomínáme pouze výročí 30 let od tzv. sametové revoluce, ale také 600 let od vypuknutí husitských válek. Nový seriál na stránkách Říčanského Kurýru vás seznámí s příčinami, průběhem a důsledky husitských válek, přičemž bude kladen důraz na Říčansko (tj. region zahrnující někdejší říčanský okres). V důsledku epidemie moru (1380) a klimatických změn se po českých zemích šířily apokalyptické nálady.  Nejvýraznější příčinou těchto nálad ovšem byla krize katolické církve, kterou se nedařilo odstranit. Představitelé církve se poněkud vzdalovali původním církevním ideálům, o čemž ostatně svědčí nadměrná majetková držba církve i příliš světský život jejích představitelů. Podle vizitačních protokolů kněží nosili světské oděvy a zbraně, nedodržovali celibát (na farách žily jejich konkubíny a děti) a někdy dokonce místo sloužení mší seděli raději v hospodě. Problém byl ovšem i v hlavě (respektive hlavách) církve, neboť papežové byli dva a v jednu chvíli dokonce tři. Církev sama usoudila, že krizi je nutno řešit, a tak byli papežové kostnickým koncilem sesazeni a byl zvolen nový jediný papež – Martin V. Na kostnickém koncilu se ovšem objevili i kritici církve, kteří se ji snažili napravit a více přiblížit jejímu původnímu poslání. Čeští reformní kazatelé Jan Hus (1415) a Jeroným Pražský (1416) na kostnickém koncilu pro své učení a kvůli křivým obviněním představitelů církve zaplatili životem. Učení obou reformátorů rozvinul nový kazatel v Betlémské kapli Jakoubek ze Stříbra. V Čechách byl ze smrti reformátorů obviňován uherský a římský král Zikmund, bratr českého krále Václava, který reformátorům sice zajistil bezpečnou cestu do Kostnice, ale na koncilu se jich již nezastal. Záhy po převratu na Novém městě pražském (tzv. 1. pražské defenestraci), vyvolaném uvězněním příznivců Husova učení, zemřel král Václav IV. a na jeho místo měl nastoupit bratr Zikmund, nenáviděný v Čechách nejen kvůli podílu na smrti českých reformátorů, ale též z dřívějších dob kvůli násilnému vpádu do Čech a věznění svého bratra. Příznivci reformního hnutí se do boje proti katolické církvi a Zikmundovi pustili se zbraní v ruce a současně očekávali konec světa, který měl přijít každou chvílí. V čele tzv. husitů stanuli představitelé zchudlé nižší šlechty, zocelení v bojích na přelomu 14. a 15. století. Jejich centry se stala vyvolená města, kde měl být konec světa přečkán – nejvýznamnějším z nich byl nově založený Tábor.

Husitské boje výrazně zasáhly i Říčansko. To bylo sídlem katolicky orientovaného šlechtice Diviše z Říčan a sídlem děkanátu, pod který spadalo 40 farností. V okolí Říčan měli své hrádky a tvrze i němečtí katoličtí měšťané z Prahy. Logicky tak byly Říčany v těsné blízkosti převážně husitské Prahy husitům trnem v oku a místem, kde jim hrozilo potenciální nebezpečí. Po vítězství husitů nad Zikmundovým vojskem na hoře Vítkov se pozornost vítězů upnula na potenciálně nebezpečné lokality v okolí Prahy.

Poté, co husité přerušili obléhání hradu Líšno a uzavřeli příměří s jeho vlastníkem Václavem z Dubé, dorazili „k Říčanům, k hrádku pro pražany dosti pevnému (ad Rziczan castellum prope Pragam et satis firmum)“. Podle kroniky Vavřince z Březové byl říčanský hrad místem, odkud byli husité často přepadáni na „pražské silnici“. Vojsko pražanů krátce předtím opustil hejtman Hynek Krušina z Lichtenburka. Společně s pražany k Říčanům 24. listopadu přitáhly i části táborské družiny Mikuláše z Husi. V obléhacím táboře ovšem propukl spor mezi tábority a pražany, který je svědectvím o nejednotnosti jednotlivých husitských frakcí. Během mše se totiž táborští kněží posmívali zdobeným husitským kněžím z Prahy a hrozili jim, že jim ornáty, které přirovnávali k plachtám, roztrhají. Obléhání patrně nebylo dlouhé a lze s ním spojit i některé archeologické nálezy uložené ve sbírkách říčanského muzea. To uchovává početnou sbírku středověkých militarií, pocházejících z říčanského hradu, mezi nimiž zvláště zaujmou dělové koule do zbraní velkých a menších ráží (bombard, tarasnic, hákovnic, píšťal …). Přestože byl říčanský hrad chráněn z několika stran rybníky, jeho opevnění staré tehdy již více než jeden a půl staletí nemohlo odolat nejmodernějším zbraním svého věku.  Lokální tradice klade umístění husitských obléhacích zbraní do prostoru „U dubu“, což není vyloučeno ani potvrzeno. Neznámo kdy přesně dorazil k obléhanému hradu i jeden z nejpřednějších husitských válečníků Jan Žižka.  Přestože se lze v literatuře setkat i se jmény dalších hejtmanů, v souvěkých pramenech jejich jména schází. Obránce a pán hradu Diviš z Říčan se husitům vzdal, a to 4. prosince. Všichni zde ukrytí muži a ženy mohli z hradu svobodně odejít, s výjimkou 11 kněží, kteří byli zadrženi práčaty a upáleni na základě Žižkova nařízení „v jizbě jistého sedláka“. Nijak jim nepomohly jejich prosby a dokonce sliby přijetí husitského učení. Říčanské ženy se snažily navléci na sebe při odchodu všechny své oděvy ve snaze nenechat husitům v Říčanech nic, co by jim bylo k užitku. Táborské ženy ovšem tuto lest prokoukly a z oděvů říčanské ženy vysvlékly, přičemž nalezly i mince, pásy a čelenky.  Pán hradu Diviš byl i se svým synem odveden do Prahy a Říčany obsadilo husitské vojsko, které jej začlenilo mezi opěrné body pražského svazu. O něm ovšem nic dalšího nevíme a další informace o Říčanech se objevují až o několik let později. Přední vůdce husitů Žižka zemřel roku 1424 při obléhání Přibyslavi, čímž započala nová etapa husitských válek, která již pro husity nebyla vždy vítězná.

Pokračování příště. 

Jan Boukal,

Muzeum Říčany

 

Prameny a literatura:  F. Šmahel, Husitská revoluce 1-4, Praha 1993; J. Honcová  (ed.), Kapitoly z dějin Říčan, Říčany 1997; G. Trnka, Město Říčany v minulosti a přítomnosti, Říčany 1913; J. J. Jukl, Mohl Žižka střílet od dubu?, in: Říčanský Kurýr 2008/4, s. 38-39; Laurentii de Brzezowa Historia Hussitica / Vavřince z Březové Kronika husitská, ed. J. Goll, in: FRB V.; Sbírka Muzea Říčany

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2019 Všechna práva vyhrazena