Jiří Šatoplet – ochotník, na kterého se nezapomíná

3. 5. 2019

Díl 1.

Jiří se narodil 22. května 1922 do rodiny říčanského bankovního úředníka, bývalého ruského legionáře Josefa Šatopleta a o čtyři roky starší Marie Pokorné (dcery zdejšího krejčího Jana Pokorného).  Vzali se v roce 1920. I když už rodiče měli svá léta, Marii bylo v době svatby pětatřicet let, Jiří měl ještě mladší sestru.

Rodina Šatopletova má své kořeny původně v Radošovicích, Jiřího dědeček František Šatoplet byl rolníkem. Stál u zrodu tamějšího Kroužku divadelních ochotníků, založeného v roce 1889. Láska k divadlu se předávala v této rodině z generace na generaci. Josef Šatoplet spolupracoval s říčanským Divadelním spolkem Tyl. Od jeho počátků v roce 1926 vedl pokladní knihu spolku. Maminka Marie byla spolkovou pokladní. Právě ona patrně přivedla syna Jiřího k divadlu. Díky svým schopnostem a zápalu pro věc se stal v padesátých letech 20. století ústřední osobností dodnes fungujícího DS Tyl.

Ale vraťme se v čase zpátky. Jiří Šatoplet vyrůstal v domě na říčanském náměstí s čp. 68, v Říčanech se mu dostalo základního vzdělání a pak pokračoval ve studiu na vršovickém gymnáziu. Po maturitě v roce 1941 pracoval jako pomocník v kanceláři ČKD, kam ho přiřadil pracovní úřad. Aby se vyhnul odjezdu do německého Halle, zapsal se po své výpovědi do jednoletého kurzu při obchodní akademii. Živil se poté jako úředník. Během víkendového výcviku v protipožární ochraně v Praze byl společně s dalšími vrstevníky odveden do Hamburku, kde byl vycvičen pro Luftschuftpolizei. Než jej v roce 1943 převeleli do Prahy, působil nějaký čas v Kielu. Po návratu do protektorátu se uplatnil u pražských požárníků, opět v kanceláři.

Literární nadání prokazoval už od mládí na stránkách Zprávonoše, který vydával zdejší spolek SSC (Studentský sportovní klub). Nechyběl ani v jeho redakční radě. Později působil také jako redaktor měsíčníku Československé odbory, od roku 1970 v jeho italské mutaci. Díky svým jazykovým dovednostem (ovládal němčinu, francouzštinu a italštinu) a organizačním schopnostem pořádal zájezdy pro odboráře do Francie, Itálie nebo Belgie. Zahraničním hostům ukazoval zase krásy českých zemí. Asi nejbližší mu byla Itálie, kde měl i přátele. Psal i pro týdeník Horník-energetik či Domácí potřeby Praha – Paragon. Posledním zaměstnáním před odchodem do penze byla pozice vrátného u Okresní správy silnic v Říčanech. Velké vypětí a nasazení při práci i ve volném čase mu totiž přinesly dva infarkty. První při rekonstrukci budovy dnešního Kulturního centra Labuť v roce 1987, druhý v roce 1995.

Jiří se přiženil do rodiny Korešových – v roce 1945 si vzal Danu, mladší sestru poručíka Josefa Koreše, odbojáře z druhé světové války. Narodily se jim dvě dcery a syn. Dana pečovala o rodinu a domácnost, on rodinu živil z úřednického platu (do roku 1959 pracoval na Okresním úřadu Praha-východ, v dalších letech se uplatnil na ministerstvu financí jako ekonom pro financování kultury a osvěty). Volný čas a elán pak investoval do aktivit, které ho naplňovaly, bavily, ale také obohacovaly zdejší společnost.

S budoucí manželkou se potkali v již zmíněném SSC, Jiří se zde realizoval od roku 1938.  A to nejen v kulturní oblasti – úspěšně hrál kopanou a hokej, dával góly, které přispívaly k výhrám klubu. Starší zasloužilí členové to ocenili tím, že jej zařadili mezi „dědy“. Nešlo o fyzické stáří, ale o čestný titul, který potvrzoval kvalitu takto označené osoby.  Děda Šáťa se mu ale neříkalo často, to spíš Šatalík – tuto přezdívku ale neměl v oblibě. Na stránkách dávného Zprávonoše byste našli toto vysvětlení: „Šatoplet ve svém fonetickém znění Chateau-plaid svědčí o francouzském původu a značí v doslovném příkladu „zámecká deka“ čili volně přeloženo Tesařík.“ Právě takto se podepisoval u příspěvků do zmíněného klubového nástěnného plátku.

Dokonce je dodával i v době, kdy nuceně pobýval ve třetí říši. Díky nim víme, že šířil dobré jméno klubu také v Kielu, nebo také to, že mu dělala potíže německá výslovnost. Svůj zápal pro divadlo prokázal i zde, do Německa si kvůli silvestrovské oslavě vyžádal dramatické texty, aby tam mohli založit filiálku Recitačního odboru SSC.

Pamětníci vědí, že Jiří Šatoplet přidal svou ruku k dílu při stavbě klubového stadionku, se kterou se započalo v roce 1940. S pomocí lopat, rýčů, kolečka a vlastních rukou tak byla vytvořena umělá nádrž a klubovna se šatnami. Stejně jako mnoho jiných členů klubu prokazoval za války odvahu vylepováním nezákonných plakátů. Jeho syn Jiří Šatoplet mladší uvádí, že tak činil i na samém konci války ve dnech květnového povstání. Pokračování příště.

Šárka Vydrařová,

spolupracovnice Muzea Říčany

 

Pro článek byl využit archiv Muzea Říčany, nástěnné noviny Zprávonoš, článek Jaroslava Vojtěch Žili mezi námi (Říčanský kurýr č. 4/1997), na internetu veřejně přístupné matriky a vzpomínky Šatopletova syna, Jiřího Šatopleta mladšího. 

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2019 Všechna práva vyhrazena