Josef Koreš trochu jinak

Josef Koreš pocházel z rodiny tesařského mistra Antonína Koreše a jeho ženy Boženy, rozené Novákové, dámské krejčové. Narodil se jako prvorozený syn právě před 100 lety, 20. června 1917. Přinášíme vzpomínky jeho sestry, Dany Šatopletové.

Josef Koreš (20. června 1917 v Říčanech–2. října 1944 v Hřišti u Přibyslavi)

Bylo nás pět: po Josefovi přišel na svět Jaroslav (1919), Věra (1921), já Danuška (1925) a nejmladší Ludvík (1928). Bydleli jsme ve Světické ulici č. 1278 v Říčanech.

Mezi námi byl velký věkový rozdíl. Pepík se narodil do doby rakouské monarchie. Byl sice malého vzrůstu, ale postavu měl předpisovou – útlý pas, široká ramena, štíhlé nohy. Byl velice nadaný na všechny druhy sportu, od malička hrál fotbal a na hřišti byl hráčem všech pozic. S o dva roky mladším Jaroslavem se neustále prali. Důvodem byl nažehlený puk na kalhotách, nebo čistá košile, nebo vyčištěné boty. Všechno Jardovi bral, protože to měl vždycky ve vzorném pořádku. I když byl Jaroslav hezčí, Pepík mu bez problémů přebral každou holku. Když začal tatínek sundávat řemen z kalhot, tak se vytratili oba dva.

Do říčanské obecné školy chodil Pepík v letech 1923 až 1928. V období 1928–1937 navštěvoval reálku v Praze na Žižkově. Ihned vstoupil dobrovolně do Československé armády a byl přidělen k 1. československému lehkému dělostřeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova. Po vystudování důstojnické školy byl přeložen jako četař aspirant do Josefova. Jako absolvent a nejlepší žák důstojnické školy byl povolán na Vojenskou akademii v Hranicích. Já vím, že toužil být letcem a zkoušky a lékařské prohlídky absolvoval již v důstojnické škole. Ale nešťastnou záměnou očních lékařských nálezů nebyl do letectví přijat. Když mu přišel omluvný dopis o záměně nálezu a povolání k leteckým zkouškám, byl už v hranické akademii a k urychleným doplňovacím zkouškám se již nemohl dostavit.

Po rozpuštění Československé armády v roce 1939 se dal zapsat na Vysokou školu technickou v Praze, kde brzy získal spojení na odboj a okamžitě se zapojil do domácího odboje v rámci Obrany národa. Po uzavření vysokých škol se pokusil se svým kamarádem Rudou Duhmem z Babic přejít hranice do Polska, jak to činili jiní. Ale v blízkosti moravsko-slovenských hranic byli zadrženi slovenskými orgány, protože nezastihli převaděče. Veškeré cennosti a velká částka peněz jim byla zabavena a byli vráceni zpět do protektorátu. Pepík přišel o krásné zlaté hodinky, které dostal od svého kmotra – strýčka Josefa, otcova bratra, rovněž tesařského mistra. Ruda Duhmů se o útěk pokusil ještě jednou koncem dubna 1940 a pokus se mu zdařil. Dostal se až do jednotek Československé armády ve Francii, poté do Anglie, kde se stal důstojníkem pancéřové brigády.

Na setkání bývalých důstojníků se blíže seznámil s kapitánem generálního štábu Františkem Jiříkovským, který byl organizátorem „Modrého kruhu – Avaly“ a spolupracovníkem Obrany národa. Ten Pepíka, kterého odhadl, že má velké odhodlání k boji za svobodu a značné organizační schopnosti, pověřil úkoly na domácí půdě. Tak byl Pepík ustanoven pobočníkem generála Josefa Bílého a aktivně zapojen do domácího odboje jeho skupiny až do generálova zatčení na podzim 1940 a odejít už nemohl. Nastoupil místo tělovýchovného referenta u města Říčany. Tím získal více možností pro svoji odbojovou činnost a mohl využít znalost města, lidí, ulic, míst a okolní přírody pro případné schůzky, úkryty zbraní a střeliva. Vím, že tatínek si v revoluci 1945 a ani nikdy později nevzpomněl, kam zakopali plničké auto munice. Tatínek místo nenašel a Pepík nebyl. A zbraně tam někde v lese jsou zakopané dodnes.

Po válce jsme se dozvěděli, že byl jedním z mála pracovníků Dokumentačního oddělení v ČKD Praha, kteří se mohli pohybovat po všech halách a kancelářích. A zde se shromažďovaly a kurýrně i vysílačkami předávaly zprávy do zahraničí o zbrojní výrobě. Můj partner, pozdější manžel Jiří Šatoplet před nástupem k protiletecké policii – Luftschutzpolizei Hamburg – byl také v ČKD na krátkou dobu zaměstnán. Různé údaje, zprávy, nákresy o severním Německu Pepíkovi v době nasazení opatřoval. Bratr Jaroslav byl zase totálně nasazen jako výpravčí v rakouském Bad Ischlu a obstarával informace o železnicích, průmyslu a výrobě zbraní v Rakousku. Všechny tyto zprávy posílal Pepík do Anglie (z ČKD měl rezervní vysílačku). Vzpomínám si, že jednou říkal tatínkovi, že se asi nevrátí včas, aby mu napsal šifry z londýnského vysílání pro Československo, ale frontu aby mu zakreslil podle vysílání Moskvy, těm, že se dá víc věřit. Tak nevím….

Věnoval se distribuci časopisu V boj v Říčanech a okolí a také na kole rozvážel peníze a potraviny rodinám odbojářů, co byly nějakým způsobem poškozeny (zatčený nebo nemocný člen v rodině). Hlavně rozvážel maso – maminka chovala králíky a vepříka. Velký se zabil a malý přišel na jeho místo.

Pepík byl vytrvalý i silný. Když už všichni na „stadiku“ (který budoval Studentský sportovní klub – SSC) přestali věřit, že se toto sportovní a společenské zařízení dostaví, půjčil si koně a rozvážel zeminu, válcoval a urovnával sám, den, dva a dokázal je vyburcovat k další práci. A stadionek byl dokončen a stojí dodnes.(Dnes je na jeho místě nová zimní hala.) Studenti a kamarádi mu tam postavili z úcty a vděčnosti pomníček. (Později byl přemístěn na bývalý starý hřbitov, přeměněný na Park poručíka Koreše.) Byl jemný, ohleduplný, spolehlivý, přesný, veselý, příjemný až milý. Život měl moc rád a žil ho naplno! Byl prozíravý, důsledný, zodpovědný a opatrný, nikdo kvůli němu nebyl zavřený nebo zastřelený! A přišel o život... Právě proto, že jeho spolubojovníci tyto vlastnosti postrádali. Pepík nikdy nikoho nezklamal. Možná jen ta děvčata, která čekala marně, že Pepík přijde na rande a on nepřišel. Nezklamal, myslím si… vlastně jsem o tom přesvědčená. A nás jen jedinkrát, a to, když se nám po válce nevrátil…

Dokončení příště.

Text datovaný r.1997 přepsala autorčina dcera Alena Černická-Šatopletová, prošel redakční úpravou.

Foto: Archiv Muzea Říčany