Mecenáška Růžena Klímová

28. 9. 2018

 

O ženě, která zajistila sídlo místnímu muzeu, a tak se nesmazatelně zapsala do dějin našeho města, jistě mnozí čtenáři už slyšeli. O vznik vzdělávací instituce se v říjnu 1908, právě před 110 lety, zasloužil pedagog Alois Mudruňka. Než ovšem našla útočiště ve vilce slečny učitelky, uběhly desítky let. Jaký byl životní osud Růženy Klímové, zasazený do Říčan druhé poloviny 19. a první půlky 20. století?

Narodila se 16. února 1857 do rodiny říčanského krejčovského mistra Františka Klímy v domě čp. 156 jako třetí ze šesti dětí. Měla dva bratry a tři sestry. Její maminka Marie, rozená Tesaříková, pocházela rovněž ze zdejší krejčovské rodiny. Dědeček Jan z otcovy strany byl učitelem v Kostelních Střímelicích. V jejím případě se tedy nakonec spojily dvě rodinné profese. Stala se z ní totiž industriální učitelka.

 

Vedla žákyně k pilnosti

a pořádku

Poté, co vychodila říčanskou obecnou školu, nastoupila do Dívčí obchodní a průmyslové školy zřizované Ženským výrobním spolkem v Praze. Podle přijímacího listu se tam zapsala 15. března 1881 do „I. pracovny vychovatelství domácího hospodářství“. Hradila si školné ve výši dvou zlatých měsíčně. Potřebnou způsobilost pro výuku ručních prací pro obecné školy získala 1. července 1881. Podle říčanské školní kroniky začala vyučovat od 14. srpna 1881 v Jažlovicích a Popovičkách za odměnu ve výši 224 korun. Odtud byla na konci září 1897 přeložena do Říčan. Dalšími místy, kde se uplatnila jako učitelka, bylo Nedvězí, Kuří a také Radošovice (tehdy samostatná obec měla vlastní školu od roku 1906).

Jak tenkrát lidé nahlíželi na vyučování ručních prací a co se požadovalo po industriálních učitelkách? Ženské listy, noviny vydávané Ženským výrobním spolkem v Praze, z roku 1873 uvádějí následující: „Vyučování ženským ručním pracím má velkou paedagogickou důležitosť ve vychování ženské mládeže, i pročež nesmí býti necháno pouze šťastné náhodě a libovůli matek, nesmí býti nikdy jen mechanickou zručností beze všech hlubších základů. Dívka ať se učí při práci mysleti, k tomu jí budiž podán již učitelkou dobrý návod. Učitelka má dívce vysvětliti důležitosť nauky této, ona má v duši její lásku k ní vzbuditi. Dívka budiž poučena, proč to neb ono dělá tak a ne jinak, aby v budoucnosti uměla pracovati samostatně. Dívkám budiž dán již záhy jistý praktický směr, aby se učily poznávati cenu času, cenu práce.“ V novinách se píše, že hlavní náplní vyučování se stalo pletení, šití, spravování prádla, háčkování apod. Žákyně měly být vedeny k pořádku, k pilnosti, k čistotě, k trpělivosti a „ku správnosti“.

Učitelka s porozuměním
pro věci národní

Nabyté profesní dovednosti a zkušenosti předávala podle říčanské školní kroniky slečna Klímová svým svěřencům do 1. září 1923, kdy odešla na zdravotní dovolenou. Ta se 1. ledna 1924 změnila v odchod do penze. Radošovická školní kronika prozradila, že v oboru působila třiačtyřicet let, z toho v Říčanech více jak čtvrtstoletí a v Radošovicích odučila (s jednoroční přestávkou ve školním roce 1918–1919 kvůli navýšení počtu hodin na říčanské škole) sedmnáct let. Při příležitosti odchodu do penze jí spolu s poděkováním (po usnesení Místní školní rady v Radošovicích) byla věnována umělecká plaketa K. Havlíčka a učitelský sbor tamtéž ji obdaroval knihou Aloise Jiráska Filozofská historie. Národní listy o slečně Klímové uvádí: „Byla výbornou učitelkou, vzornou dcerou své matky, kterou ve stáří ošetřovala a celý svůj život vyplnila svou neobyčejnou ušlechtilostí.“ V Národní politice se dočteme o jejím „porozumění pro věci národní“. O neobvyklém a velice záslužném odkazu a samotné mecenášce píší třeba i České slovo, Naše zprávy, Lidový deník nebo Národní práce.

V době, kdy Růžena Klímová působila ve školství (až do roku 1919), se na učitelky vztahoval celibát. Ve chvíli, kdy se vdaly, musely své pracovní místo opustit. Industriálních učitelek se ale zrovna toto pravidlo netýkalo. Přesto se ani ona nikdy nevdala a také neměla děti. Důvod, proč tomu tak bylo, bohužel neznáme.

Příště se dozvíte více o společenském působení Růženy Klímové a o její podpoře říčanského muzea.

Šárka Vydrařová,

spolupracovnice Muzea Říčany

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2024 Všechna práva vyhrazena