Říčanský malíř Zdeněk Uhlíř

Ráda bych vám přiblížila člověka, který svůj volný čas věnoval svému koníčku, který přerostl v koně – jak se vyjádřila jeho dcera. Obrazy Zdeňka Uhlíře najdeme ve sbírkách Muzea Říčany, v prostorách radnice i ve zdejším kostele sv. Petra a Pavla.

Jeho ztvárnění uličky Podskalí se v roce 2016 objevilo na známce ve sběratelské kolekci představující říčanské umělce. Byl to také velmi zručný kopista českých malířů zvučných jmen (Luďka Marolda, Emanuela Dítěte nebo Václava Jansy).

Malířovi rodiče, Josef a Jaroslava Uhlířovi, měli svatbu ve svém rodném kraji, ale odehrála se později, než původně chtěli. Josef Uhlíř, c. k. berní adjunkt, byl totiž z opočenského berního úřadu přeřazen do Říčan. A odsud už se vypravoval na svůj svatební den, který se konal v Opočně v červnu 1906. Představy, že mladí manželé budou zpočátku bydlet v domě nevěstiných rodičů, vzaly za své. Usadili se v našem středočeském městečku a tady se jako prvorozený narodil právě Zdeněk – a to 13. dubna 1907 v domě čp. 276 v Žižkově ulici. Druhorozený syn Emilián přišel na svět v následujícím roce. Do rodiny později přibyla ještě dcera Olga, ta ale v raném dětském věku podlehla záškrtu. V roce 1912 nechal Josef Uhlíř postavit půvabnou vilku v Sokolské ulici, kde rodina žije dodnes.

Zdeněk Uhlíř po ukončení obecné a měšťanské školy docházel na Všeobecnou živnostenskou školu pokračovací, jejímž správcem byl Gustav Trnka (otec autora dodnes jedinečného díla Město Říčany v minulosti i přítomnosti). Školu absolvoval s výborným prospěchem. Jediná chvalitebná známka byla z chování, ale to neznamenalo nic špatného, ba právě naopak. Takto se totiž tenkrát označovala jednička z mravů. Podle výučního listu vystaveného 14. května 1925 si nejspíš doplňoval vzdělání ke strojnicko-zámečnickému řemeslu. Firmou, u které nabýval potřebné zkušenosti a praxi, byla OJKOS, továrna na dřevěné obuvnické potřeby Antonína Šouleje v místě dnešního obchodního centra Lihovar. Právě tam se šest měsíců učil a seznamoval se s jednoválcovým parním strojem s ventilovým rozvodem. Po řádné zkoušce získal vysvědčení „způsobilosti k samostatné obsluze (dohledu) stabilních a lokomobilních parních strojů“.

V letech 1925–1927 studoval na Státní průmyslové škole v Praze – Mistrovské škole pro řemesla strojnická. Zisk závěrečného vysvědčení, tedy „vysvědčení na odchodnou“, mu umožňoval provozování samostatné strojně zámečnické živnosti, pokud by splňoval další obecné zákonné požadavky. V roce, kdy studia ukončil, nastoupil do podniku Českomoravská–Kolben–Daněk (ČKD) v Praze, kde rýsoval automobilové součástky. Zůstal zde celých čtyřicet let, až do svých šedesáti, kdy odešel do penze.

O říčanském malíři víme, že dvakrát vstoupil do manželství. Poprvé v roce 1931 v pražském kostele sv. Jindřicha s Marií Tylšovou, dcerou toho času už zemřelého říčanského strojníka Jana Tylše. Marie však hned v dalším roce předčasně zemřela. O čtyři roky později (1936) si vzal už v říčanském kostele její mladší sestru Alžbětu, soukromou úřednici. Jejich oddávajícím byl děkan Josef Ježek. Rodina Tylšova nebyla zdejší – do Říčan se dostala na pozvání bratra Viléma Tylše. Návštěvníci kostela sv. Petra a Pavla možná zbystřili: ano, toto jméno čteme na okenní vitráži nejblíže kazatelny. Vilém Tylš se stal jejím dárcem v roce 1938.

Volný čas Zdeněk Uhlíř nejraději trávil, jak už víme, malováním. Dcera Zdeňka, která se s námi o vzpomínky na tatínka podělila, jej u tvorby mohla pozorovat. Nadání zdědil nejspíš po rodičích, kteří se výtvarným aktivitám věnovali pro zábavu (nezapomeňme, že rozhlas začal vysílat až roku 1923 a kdeže byla televize nebo dokonce počítače). V malování se zdokonaloval soukromě u umělců Vladimíra Schulze a Jaroslava Kutmana. Na obrazech zachycoval stará zákoutí Prahy a starých Říčan, také maloval zátiší. Ačkoli portréty do jeho tvůrčího záběru nepatřily, udělal výjimku, když portrétoval – asi jako pětiletou – svou dcerušku.

Dokončení příště.

Šárka Vydrařová, spolupracovnice Muzea Říčany