Říčanský malíř Zdeněk Uhlíř

28. 12. 2018

(dokončení)

 

Na obrazech Zdeňka Uhlíře nacházíme podobu dávných Říčan i staré Prahy, známe jeho zátiší a minule jsme se seznámili také portrétem.

Snažil se o realistické zobrazení toho, co viděl – ať už v terénu, nebo na fotografii. Jsou zachovány jeho kresby, tvořil akvarely, používal olejové barvy, tempery či pastely. Jen v samotných sbírkách zdejšího muzea je více než sedm desítek jeho děl. Snad nejčastěji zachycovanou stavbou se podle jeho dcery Zdeňky stala někdejší katovna pod říčanským hradem. Pokoušel se uchovat město a jeho stavby v takové podobě, jak je zažíval on sám. Mnohé už dnes nedohledáme, a tak jsou Uhlířovy obrazy cenným dokumentem starších časů.

Jak víme, byl zaměstnán v ČKD; tvůrčí činnost mu někdy sloužila jako přivýdělek. Své obrazy vystavoval ve výloze truhlářství u Bartáků na rohu Mlýnské ulice. Na zakázku podle specifických požadavků vytvořil například velký obraz Krista pro říčanský kostel sv. Petra a Pavla. Požádal ho o něj děkan Josef Ježek. V kostele najdeme ještě další tři obrazy, které kopíroval – v roce 1965 zachytil svatou Anežku Českou, v roce 1974 pak svatou Kateřinu Sienskou a svatého Vincence Ferrerského. Předlohou mu bylo dílo Emanuela Dítěte.

Dva roky po Uhlířově smrti, v roce 1988, se uskutečnila výstava jeho děl v říčanském muzeu nazvaná „Motivy starých Říčan“, muzejní výstavní prostory mu byly věnovány opět v roce 1999 a snad se dočkáme vystavení obrazů místního rodáka i v nadcházejícím období. Nabízí se tentokrát galerie v rekonstruované části staré radnice.

Kromě malování byly jeho celoživotní vášní vlaky. Často je chodil na nádraží pozorovat a o vlacích věděl takřka vše (číselná označení lokomotiv učil znát i svou dceru). V útlém věku se chtěl dokonce stát strojvedoucím, ale doma mu to vymluvili. Měl také rád hudbu.  Jeho otec ovládal hru na housle a maminka na citeru. Zdeněk Uhlíř se ve škole Antonína Freieslebena nejprve učil na housle, to ho ale příliš nenaplňovalo. Následovala basa a dechové nástroje jako eufonium a tuba. Umění hrát na basu pak později využil při hudebním doprovodu němých filmů, které se promítaly v Biu Sokol. Patrně tak činil už od počátku fungování sokolského biografu v Říčanech v dnešní Sokolské ulici (ostatně neměl to z domu daleko).  Pro zajímavost, jen v roce 1922 se zde počet promítání dostal k číslu 190. Na hudebním doprovodu se podíleli hráči na housle a na klavír. Hráče na basu účinkovat v tehdejším kině bavilo – těšilo ho, že tak mohl vidět velké množství snímků. Co víme, pro zdejší sokolskou jednotu vytvořil minimálně jednou i kulisy určené pro Šibřinky.

Zdeněk Uhlíř vedl hudbu Národní gardy (občanské polovojenské organizace, která měla pomáhat československé armádě při mobilizaci nebo válce). Zájem projevoval také o historii, nejvíce ho zajímalo období středověku. V kostelích byl zaujat náhrobky – kreslil si je – a naučil se číst gotické písmo. Jaké máme další informace pro vykreslení jeho osobnosti? Zahradničení, kutilství a činnosti související se starostí o dům mu nic moc neříkaly. Nicméně oceňoval ty, kteří tyto práce ovládali, například svého zetě. Neuměl lyžovat a snad ani bruslit. Jezdil však na kole a v důchodovém věku si pořídil moped. Do doby, než se oženil, ovšem dokonce zápasil v řecko-římském stylu. Právě tento sport považoval za správný a zdůrazňoval, že to není „rvačka“, ale sportovní disciplína s pevnými pravidly.

Jeho nesplněným snem byla cesta do Vídně. Když mohl v mladém věku vycestovat, nebyly peníze, a později to už nebylo možné.  V Čechách měl ve veliké oblibě Opočno, kam jezdil za svými prarodiči. Jediná dcera jej líčí jako muže spíš vážnějšího. Nikdy nemluvil hrubě, natož vulgárně. Nejraději nosil sako, košili a kravatu – a vázanek měl nepočítaně, protože je každým rokem nalézal pod vánočním stromečkem. Jako otec byl starostlivý, dceru vedl k základním hodnotám, jako je pravdomluvnost a poctivost, a vzbudil v ní zájem o historii.

Závěr života tohoto činorodého člověka byl poznamenán ztrátou zraku. Zemřel po krátké nemoci na svatého Norberta 6. června 1986 a je pochován v rodinné hrobce na říčanském hřbitově.

Šárka Vydrařová, spolupracovnice Muzea Říčany

 

Text vznikl i díky vyprávění dcery Zdeňka Uhlíře Zdeňky Zouzalové, které jsme mohli zaznamenat pro archiv Muzea Říčany. Čerpali jsme také z bakalářské práce Markéty Žilkové Kostel sv. Petra a Pavla v Říčanech.    

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2019 Všechna práva vyhrazena