Vladimír Čech: Ozvěny starých časů

30. 6. 2017

Válečné příběhy

Když se za války v Říčanech potkali čeští a němečtí kluci, často se prali. Jednou byla nějaká větší pranice a jeden z německých chlapců, který měl vysoce postaveného tatínka, doma žaloval. Zjišťovalo se, který z našich ho zbil.

Ke kostelu přijelo německé auto, ve škole chodili ze třídy do třídy, ten německý kluk si prohlížel děti, ale nikoho nepoznal. Byli i v naší třídě. Já jsem se tedy nepral, pamětliv maminčina varování, ale stejně to byla napínavá chvilka. Ke konci války mi bylo jedenáct, nejstaršímu bratrovi dvacet jedna. U Mostu sebevrahů stál německý vlak, střílelo se tam, ale já jsem v té době chodil s maminkou za ruku po městě. Později se tady pohybovali Rusové. S lidmi, kteří byli napůl Češi, napůl Němci, se krutě zacházelo. To se mi nelíbilo, některé jsem totiž znal.

V domě za někdejším mýtem, v našem „novém baráku“, jak jsme říkali, postaveném ve třicátých letech v tehdejší Husově ulici, jsou dole tři obchody a v prvním a druhém patře pět bytů. Vždycky jsme je pronajímali, naše rodina tam nikdy nebydlela. Za války v domě bydlel pan Šoulej. Jeho povolání jsem neznal, byl to takový lepší pán, vysoký, urostlý, sečtělý… Rodiče si ho vážili a otec ho zvával na zabijačku. Za Marvánkem, mezi Thomayerovými školkami a Srnčím paloučkem, měl chatu a jak jsem se později dozvěděl, za války se v ní ukrývali partyzáni. Chodil k nám tenkrát nějaký pan Freiwillig jakoby nic, v létě jako když jde na houby, nosil jim od nás vajíčka, chleba a další potraviny. Měli tam nějakou jednoduchou vysílačku. Němci to zjistili a začala se stahovat mračna.

U nás na dvoře s ruskými vojáky a jejich koňmi. Vlevo kamarád Jirka Černík, květen 1945

Foto: z archivu Vl. Čecha

Navštěvovala nás jedna zajímavá žena, původem Němka, paní Weberová – vzdělaná (uměla snad sedm jazyků), movitá a hodně silná, to si člověk pamatuje… Přes sto kilo měla, sedávala u nás v širokém křesle. Na podzim jsme některým známým krmili husy a kachny a ona říkala: „Já chci tu nejtěžší, paní Čechová.“ Představte si, ona na Vánoce snědla sama celou kachnu. Bylo známo, že pak volala panu doktoru Berkovskému, ten musel přijet a vypumpovat jí žaludek. Bydlela blízko železničního přejezdu v Olivově ulici. Nejstaršího bratra Pepu učila německy. Neuznávala Hitlera, spíš pomáhala nám. A tato paní Weberová se dozvěděla, že do Říčan jedou německá auta kvůli chatě u Marvánku, nevěděla, co přesně se děje. Přišla se zprávou k nám, někdo z našich běžel k panu Šoulejovi a on se vydal nejkratší cestou do chaty. Přijela dvě auta, SS důstojníci a druhé auto ozbrojených vojáků, měli s sebou stopařské psy. Prošli pod okny, maminka je viděla: „Už jdou. Už jdou!“ Myslela si, že k nám. Na sobě rajtky a vysoké kožené boty a pochodovali tak, že už jen z té chůze jsme měli strach. Ale šli do nového domu hledat pana Šouleje. Ten už ale mezitím dorazil do chaty a zahladil stopy. Když tam vojáci přijeli, nebyla tam žádná vysílačka, žádní partyzáni a nemohli vyslechnout ani pana Šouleje. On se totiž na místě zastřelil. Na samém konci války vedli paní Weberovou mezi kolaboranty – šli po ulici průvodem a lidi je bili klacky, deštníky. Dodnes to vidím, jak jí teče krev z hlavy. Mně jí bylo tak líto. Vždycky na nás byla hodná, neublížila nikomu.

Před naším starým domem byla malá zahrádka (dnes tam parkují hosté penzionu) a velký ořešák. Na oploceném pozemku měla maminka trochu zeleniny a květiny. A teď prchali ulicí Němci s obrněnými vozy a tanky. Bylo asi dohodnuto, že u nás budou odevzdávat pancéřové pěsti. Zastavil velký obrněný náklaďák. Tatínek měl připnutou trikoloru, domluvil se s nimi německy a jako legionář uměl i rusky. Možná ho tak zaslechli mluvit, možná usuzovali podle vizáže – jeden z vojáků na něho ukázal s otázkou: „To je ruský voják?“ A když to řekl, z auta vyskočilo asi šest Němců a běželo Mlýnskou ulicí směrem k rybníku, co jim nohy stačily.  Němci se Rusů hrozně báli. Oni se s nimi nemazlili, většinou je hned zastřelili. No zkrátka utekli. Skupina našich lidí se hned za nimi vydala a přivedla je. Na zahrádce se shromáždilo obrovské množství pancéřových pěstí. Kdyby to vystřelilo, stačila by jedna nebo dvě, tak to by letěl celý barák do vzduchu.

Pokračování příště.

Redakční spolupráce: Renata Skalošová

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2024 Všechna práva vyhrazena