Vzpomínky na činnost Sokola v Říčanech po skončení německé okupace

Část 2.

O prázdninách v roce 1946 pořádala říčanská sokolská jednota dva letní tábory. Padlo rozhodnutí, že se budou konat na Šumavě.

Delegace sokolů tam již v červnu dojednala potřebné formality a provedla základní úpravy. Byla vytipována dvě místa. Pro žákyně a dorostenky byla vybrána Želnava a hlavní vedoucí se stala sestra Kovářová. Souběžně byl naplánován i tábor pro žáky a dorostence, a sice v opuštěných domech vesnice Nová Pec poblíž Želnavy. (V jejím okolí se nyní nachází začátek lipenského jezera.) Jeho hlavním vedoucím se stal můj otec a já, tehdy osmiletý, a kamarád Vláďa Čech (jedenáctiletý) jsme na něm samozřejmě nemohli chybět. (Vladimíra Čecha znají čtenáři Kurýru jako autora dalších vzpomínek – pozn. red.) Vlakem jsme všichni přijeli do Želnavy, ale chlapci z nádraží pokračovali pěšky až do Nové Pece. Zavazadla jsme si sami vezli na zapůjčených ručních vozících. Měli jsme k dispozici dvě chalupy.

V jedné byla zřízena kuchyně s jídelnou a ve druhé se spalo. Lože bylo velmi jednoduché – na vrstvu slámy se natáhlo „prostěradlo“ z pytloviny a každý si v něm vyležel důlek. Tento nedostatečný komfort však nikomu nevadil. Zejména, když jsme se přesvědčili, že táborové kuchařky se výborně starají o naplnění našich žaludků. Někdy jsme jim museli pomáhat – například s loupáním brambor. Bramborová polévka, kterou vařily, byla velmi chutná, protože v okolí rostlo hodně hub. Již nikdy ve svém životě jsem se s takovou houbařskou úrodou nesetkal. Bylo jich tolik, že jsme sbírali pouze hřiby a křemenáče.

Z Nové Pece bylo blízko ke státní hranici, a také k nádhernému Plešnému jezeru. Nedaleko od naší chalupy jsme měli výbornou zábavu. Byl tudy veden betonový Schwarzenberský plavební kanál, určený pro splavování dřeva. Když jsme se chtěli vykoupat a nechat se téměř kilometr unášet poměrně silným proudem, museli jsme nejprve v korytě kanálu vzpříčit plavené klády a po vykoupání je opět uvolnit. Absolvovali jsme tehdy také několik zajímavých pěších výletů. Prohlédli jsme si zmíněné romantické Plešné jezero a vylezli jsme až na vrch Plechý nad ním. Dostali jsme se také na místo zvané Třístoličník – umožňovalo, aby vaše předpažené ruce byly v Čechách, a přitom jedna noha stála v Německu a druhá noha v Rakousku. To jsme si všichni nadšeně vyzkoušeli. Při jiném výletu se naše skupina dostala do situace, kdy nás rakouská tzv. finanční stráž jemně upozornila, že se již nacházíme na rakouském území. Tak byly v té době hranice ještě prostupné.

Na jedno letní ráno si všichni živě pamatujeme. Do předchozí půlnoci se museli místní obyvatelé – Němci – odsunout z českého území (na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše). Přitom měli možnost odvést si nějaký svůj majetek, kromě dobytka. To ráno se pak z opuštěné vesnice ozývalo žalostné bučení, protože nebylo nikoho, kdo by hladová a žíznivá zvířata nakrmil a napojil. Do chlévů u nejbližších chalup jsme se pokoušeli přinést zvířatům alespoň vodu, ale na celou ves jsme samozřejmě nestačili. Ale již brzy do vesnice přicházeli po celonárodní výzvě mladí lidé z vnitrozemí, aby se o dobytek i opuštěná hospodářství postarali.

Můj otec působil v Sokole i nadále, tentokrát jako sokolský funkcionář. Byl jedním z těch, kteří se snažili pokračovat v sokolské tradici i v těžké době za zhoršených podmínek. Jeden čas byl starostou místní jednoty, podílel se na přípravě a průběhu veřejných tělovýchovných akcí v Říčanech. Stal se též členem cvičitelského sboru Středočeské župy, který jej nominoval na funkci vedoucího nástupu sokolských složek při spartakiádě na Strahově.

Po roce 1948 nebylo dovoleno, aby se sokolský tábor konal na stejném místě jako v roce 1946 – vzniklo tam totiž zakázané hraniční pásmo. Přemístil se tedy od jihozápadní hranice naší republiky v oblasti Šumavy až na hranici severní, do vesnice Dolní Světlá poblíž Krompachu v Lužických horách. Ta se nacházela přímo na státní hranici s poválečným východoněmeckým pásmem, ze kterého pak vznikla Německá demokratická republika. Také zde bylo „pronikání na cizí území“ stejně jednoduché a bezproblémové jako dříve na Šumavě. Tentokrát byl tábor organizován pro chlapce i dívky, takže společná zábava byla mnohem pestřejší. Tehdy jsem se dokonce pustil do skládání aktuálního písňového textu o životě v táboře, složeného na známý nápěv písničky o loupežníku Babinském. Začínala takto: V Dolní Světlé nahoře/ spějí holky v komoře … Je překvapivé, že si na ni dodnes některá děvčata pamatují.

Hlavním vedoucím byl opět můj tatínek, oddílovými vedoucími pak bratr Ladislav Masopust (hodinář a otec pozdějšího herce Miroslava Masopusta) a bratr Stanislav Vlček. Táborovou základnu jsme měli ve dvou opuštěných chalupách, ale tentokrát se již spalo na palandách. Navíc stál i stanový tábor ze sokolských stanů včetně dřevěné „hlídkové věže“, a to asi jen 300 metrů od státní hranice. Chlapci v něm některé noci přespávali a drželi i noční hlídky. Okolní příroda byla také velmi krásná a umožňovala nádherné výlety, ale hub bylo mnohem méně než na Šumavě. Účastnili jsme se denních i nočních branných her, například „na pašeráky a celníky“. Výhodou bylo, že jsme nemuseli vytyčovat nějaké fiktivní hranice, pro hru posloužily reálné státní hranice, vyznačené hraničními patníky. Živě si vzpomínám, jak se při jedné branné hře bratr Stanislav Vlček převlékl do úboru staré babičky, která v ruksaku přenášela „pašovanou krabici“. Málem se jí podařilo proniknout přes „celníky“, ale jeden z nich si všiml, že stařenka má obuv nepříslušející její osobě – totiž tzv. kecky. A tak přes „celníky“ neprošla. Prázdninový čas rychle uplynul, a tak všichni litovali, když se už museli vracet domů. O to víc se těšili na pravidelná cvičení po prázdninách.

Jaroslav Svoboda

Mapka okolí Nové Pece na Šumavě

Mapka okolí Dolní Světlé v Lužických horách

Zdroj: Mapy Google