Josef Koreš trochu jinak

(dokončení z minulého čísla)

Poručík Josef Koreš pocházel z rodiny tesařského mistra Antonína Koreše a jeho ženy Boženy, rozené Novákové, měl čtyři sourozence. Po vypuknutí druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje, zahynul v sedmadvaceti letech 2. října 1944. Přinášíme vzpomínky jeho sestry, Dany Šatopletové, zaznamenané v devadesátých letech.

Když se po letech, v roce 1977, sešli někdejší členové Studentského sportovního klubu, pro které  Josef Koreš hodně znamenal, uctili jeho památku. U pomníku v Parku por. Koreše promluvil jeden z hlavních organizátorů SSC Dr. Josef Němeček.

Foto: z archivu rodiny Ťukalovy

Obešel spojky, zařizoval potřebné věci v Říčanech a v blízkém okolí – sám, gestapu přímo pod nosem, jen aby bylo všechno v naprostém pořádku a nemohlo se nic zlého a špatného stát. Měl být po kom. Byl pravým potomkem svých rodičů. Maminka, když přijelo gestapo a poznala, že je zle – bylo 22.srpna 1944 –, poslala je na koupaliště Jureček v Radošovicích a vzala košík a srp na trávu a běžela Pepíka varovat na koupaliště Marvánek na druhé straně města. Sešla se s ním a domluvili se, že je všechno v pořádku, že ráno generála Vojtěcha Lužu, který se schovával v našem domě Na Obci 758, odvezl, že kdyby bylo nejhůře, že má pistoli a cyankáli a my, že musíme říkat, že nic nevíme! Ten den byli vyšetřováni gestapem v naší rodině všichni až na mne. Chodila jsem předtím jeden rok do německého lycea v Masné ulici v Praze a oni asi předpokládali, že umím dobře německy, budu jim rozumět a to asi nemohli potřebovat.

Nejmladší bratr Ludvík se učil u tatínka doma tesařem a spal normálně „dole“ s Pepíkem (v naší vile Na Obci 758). Tatínek usoudil, že by bylo dobře, aby šel do vily spát jako jindy. Pokud se ovšem nebojí gestapa a zvládne to, bylo mu teprve 16 let. Dům, respektive náš byt nahoře (dole byl nájemník), gestapo obsadilo. Ludvík šel tedy spát „dolů“, jak řekl tatínek. V noci musel skládat a rozkládat gauč a křesla, otvírat a zavírat skříně, procházet bytem a na půdě přehazovat seno a hledat Pepíka. A samozřejmě odpovídat na otázky, nenechali ho spát. Ráno, když „nahoru“ (do Světické, dnešní Široké ulice) nepřišel na snídani a do práce, šel tatínek pro něj a taky se nevrátil. Sestra Věra se cestou na nádraží taky zastavila v domě Na Obci a také ji gestapo zadrželo. Ani maminka doma nezůstala, když se tatínek a Ludvík nevrátili. Nařídila mi, abych zůstala doma a v žádném případě nikam nechodila. A tak jsem doma zůstala já, vlčák Kazan a strach. Tatínka, bratra a sestru odvedli na četnickou stanici v Říčanech a na maminku dělali nátlak, že všechny odvedli k výslechu do Prahy na gestapo a že všichni všechno řekli, že se přiznali. Ať maminka udělá totéž. „Nevím, co vám mohli říct, nevím, co věděli. Ale já neřeknu nic, protože nic nevím.“

Ludvík byl velice milý, tichý, hodný chlapec, asi v ten den velmi statečný a silný. A tatínek ho patrně velice podpořil svým rozumným hrdým chováním. Protože když ho postavili ke zdi s rukama nahoru, přistoupil ke gestapákovi se zaťatou pěstí se slovy: „To si nedovolujte! Kdo si myslíte, že jste! Mohl byste být mým synem. A pokořovat mě nebudete. Zastřelte mě. Ale pokořovat se nedám!“ A během dalších hodin vyšetřování jim předvedl, co ve svém věku (bylo mu 53 let) dokáže: stojku na židli a chůzi po rukách. Tatínek měl upracované tvrdé ruce a zjizvené nohy. Měl tak tvrdé ruce, že ani včela a vosa mu nemohly dát žihadlo. A na nohách měl tolik jizev od širočiny, kolik, už ani sama nevím. Po asi třínedělním vyšetřování Říčany gestapo opustilo. Jen jeden stále chodil za sestrou Věrou do práce. Nevím proč. Třeba se mu líbila, nebo si myslel, že z ní něco dostane. Nevím...

Žili a chodili jsme všude jako předtím, abychom působili co nejnormálněji a všedně. Ale byli jsme utrápení. To už lidé věděli, že gestapo k nám nepřijelo kvůli zabijačce „na černo“, ale kvůli Pepíkovi, protože podle fotografie a popisu chytali říčanské chlapce se slovy: „Ty jsi Koreš !“ A my jsme neměli žádnou zprávu, protože se všichni báli a ti, co se třeba nebáli a přišli, ty jsme my považovali za konfidenty. A asi jimi byli, protože po válce nepřišel ani jeden z nich!

Na svatého Václava museli Pepík s generálem Lužou opustit úkryt v Babicích, protože spojka nepřišla na schůzku a to mělo být „echo“, že je v Říčanech opět gestapo. Ten den jsme šly s maminkou do Kuří a Nupak k sedlákům pro mléko. Pršelo, já měla na sobě na modro obarvený trenčkot, ten mi pustil barvu na podšívku i na šaty pod kabátem. Runcala jsem, co si vytrpíme kvůli pitomému mléku, že to je daleko atd. atd. a maminka, vždycky silná a statečná, řekla: „ Pojď, půjdeme tady tou polní cestou a budeme si říkat, že tudy šel Pepik, taky zmoklý, zkřehlý… tak blízko nás a nesmí domů. Musí dál a hledat nové a nové přístřeší. Já to vím, já to cítím, že tudy šel před námi...“ A on tou cestou několik hodin před námi opravdu šel.

Druhého října maminka ulehla. A ta maminka to poznala! Maminčino srdce to vědělo. Psala jsem výplaty tesařům, maminka se na posteli zvedla a ptá se: „Byl tady ten kluk?“ A já říkám: „Který?“ – „No přeci Pepik... Tak to se mi jen zdálo,“ povídá maminka. „Přišel mi říct, že jde na nedobrovolnou dlouhou cestu a že se přišel rozloučit…“ A bylo 2. října 1944!

Po dlouhém vyšetřování a hlídání gestapa ve městě a zřejmě i v okolí prohlásili na četnické stanici v Říčanech: „Kdyby byli v Československu všichni jako rodina Korešova, nepřekročili bychom hranice ani o metr.“ Štábní kapitán František Jiříkovský (vězněn gestapem do konce války, poté štábní kapitán SNB) a plukovník Karel Štainer (uvězněný v letech 1949–1953) přišli mým rodičům poděkovat za syna a jeho práci a statečnost. Byl jedinou spojkou mezi československými generály, později Radou tří.

Text přepsala autorčina dcera Alena Černická-Šatopletová, prošel redakční úpravou.