Neobyčejní občané Říčan /46, poslední

Vzpomínky Dalibora Hofty

Pro Říčany byla a je důležitá železniční trať Praha – Benešov. Stavěla se za císaře pána, provoz na trati byl zahájen v roce 1871. V úseku vedoucím přes Říčany do Světic se pod ní nachází pět podjezdů.

Podjezd u Srnčího paloučku, kolem poloviny 20. století

Původně byly vystavěny ze žuly, některé z nich ovšem v průběhu let doznaly změn. Vezměme to od Světic. Tamní klenutý podjezd umožňuje průjezd silnicí do Říčan, další najdeme u Srnčího paloučku vedle lesa, na třetí podjezd narazíme při procházce Thomayerovou ulicí k lesu. Čtvrtý podjezd, propojující ulice Rýdlova a Smiřických, prodělal v roce 2008 výraznou přeměnu. Pátý, dnes uzavřený průjezd pod tratí je v Říčanech na konci Barakovy ulice. Až do poloviny šedesátých let se tudy jezdilo z města na statní silnici (Černokosteleckou). Podjezd byl úzký a nebezpečný s prudkou zatáčkou. Dnešní ulice K Podjezdu byla delší, vedla do strmého kopce a těžko jste najížděli na státní silnici, na které byl vždy dost velký provoz, i když neporovnatelný s dneškem. Při cestě od města nahoru jste za tratí vpravo míjeli uhelné sklady, využívající železnicí. Pamatuji si na hromady různého druhu uhlí a domek s kancelářemi. Dál se rozprostíraly jen zahrady a pak jste narazili na velký rohový dům (ve stejné řadě pokračují podél Černokostelecké další stavení včetně restaurace Sport), v jehož dvoře se vstupem z ulice K Podjezdu byla zámečnická dílna. Vlastnil ji pan František Šlingr. S rozvojem cyklistiky se strojní zámečník specializoval na opravování jízdních kol, dokázal ovšem ze starších dílů sestavit i kolo nové.

Vystihl správně dobu a pro nás kluky z různých koutů Říčan a Radošovic znamenal záchranu. Jezdili jsme často ještě na starých velocipedech svých otců (pod rámem, neboť jsme nestačili ze sedla došlapnout), nebo i na jiných kolech rozmanitého původu, která však neustále zlobila. Však jsme taky pořádali různé závody a často jsme bourali… Pokorně jsme dovedli bicykly k panu Šingrovi, ten je narovnával, měnil jim plašť, centroval. Řadu těchto prací zastali jeho učedníci. Pamatuji si na Vláďu Čecha, který se u něj učil zkraje padesátých let. Pro cyklisty vyššího věku byl pan Šlingr rozhodným poradcem i prodejcem polozávodních či závodních kol. Byla vystavena v krámku v Černokostelecké ulici, kde obsluhovala jeho žena.

Po levé straně ulice od podjezdu směrem nahoru se vcházelo do zahrad pana Viléma Friesze, znamenitého zahradníka, jehož pozemky se táhly daleko k Uhříněvsi. Na části z nich vznikl národní podnik Interier. Tuším, že spory kolem původních zahrad trvaly dlouho. Kousek výš stálo kolářství pana Olmra. O jeho štít se opíraly desítky hlavně dubových kmenů pro náhradní díly tehdejších povozů. V době mého klukovství auta ještě moc nejezdila, spíše bryčky, kočáry nebo povozy s náklady. O opravu porouchaných nebo zlomených ojí se postaral právě pan Olmr. Pro vozy, povozy a vozíčky dovedl take vyrobit báječná kola, která dnes už asi nikdo neumí. Dodnes mám od něj jedno kolečko schováno.

V archivu Muzea Říčany se nachází fotografie z první republiky zachycující koláře a siláka

Antonína Olmra. Doplní potomci životopisná data tohoto muže?

Jednou jsem zahlédl, jak můj starší kamarád Karel míří ke koláři se čtyřmetrovou, krásně rovnou tyčí z břízy. Jak jsem zjistil, chtěl mu ji prodat. „Jo, chlapče, z břízy se taky dají dělat oje, ale jenom k lehkým povozům, bříza se totiž lehce láme. Já potřebuju spíš buk, anebo dub, nejlepší je dub. Podívej, co jich tady mám,“ pravil pan Olmr. A doporučil mu, aby dřevo spálil, protože bříza dobře hoří i syrová. Karel zesmutněl, ale nevzdal to. Kmínek uvázal na kolo a jel až do Mukařova za jiným kolářem. Tam ho prodal za pět korun a vrátil se spokojeně domů. Ano, takové doby byly, jednomu se vyplatilo táhnout se takovou dálku s kusem břízy kvůli pětikoruně. Když vznikl nový podjezd pod drahou na říčanské přípojce a ten starý už nebyl potřeba, našlo se pro něj po jistý čas jiné uplatnění. Chladný a dobře uzavřený prostor využívala jako sklad firma provozující likérku v někdejším lihovaru Emila Dynybyla. Teď už je dlouho uzavřen, ale kdo ví, třeba bude někdy sloužit pěším a cyklistům...

Renata Skalošová

Milé čtenářky a milí čtenáři!

Seriál Neobyčejní občané Říčan končí, ale cenná svědectví Dalibora Hofty, která v letech 2004 až 2016 vycházela v tomto věstníku na pokračování, chceme ve spolupráci s Muzeem Říčany vydat jako publikaci.

Kniha s náležitým obrazovým doprovodem přiblíží v příbězích obyvatel našeho města život uplynulých desetiletí od třicátých let minulého století.

V novém roce se v Kurýru můžete těšit na vzpomínky dalších pamětníků. Možná jste zaznamenali články pana Jaroslava Svobody, přidají se pánové Oldřich Schreiber a Vladimír Čech. (V tomto čísle už se ostatně s jeho jménem i vzpomínáním setkáváte.)

Děkujeme za vaši přízeň. Budeteli mít připomínky a postřehy, neváhejte se ozvat do redakce.

Renata Skalošová