Válka a revoluce v Říčanech / část 4

Vzpomínky Oldřicha Schreibera

Hlášení pražského rozhlasu na začátku května 1945 bylo signálem k povstání v mnoha českých městech, stejně tak v Říčanech. Pátého května byl ustaven Revoluční národní výbor v čele s MUDr. Janem Rýdlem, městečko čekaly poslední válečné dny a vyřizování účtů.

Během povstání v Říčanech se vojenského velení ujal nadporučík Vincenc Zeman. S velitelem Wehrmachtu ve škole na náměstí byla uzavřena dohoda, že Němci neopustí budovu a nezasáhnou do bojů, pokud nebudou sami napadeni. Osmého května německá posádka školy kapitulovala. Z východní části republiky utíkali Němci na západ vzdát se Američanům, blížící se sovětské armády se báli. Po odstranění barikád na trase jela nekonečná kolona německého vojska přes město směrem na Krabošice a na zbraslavský most. Tenkrát se silnice vedoucí z města zatočila doprava a obloukem do Krabošic. Začala se tehdy prokopávat nová silnice a stál tam dřevěný provizorní most, dnes jedete vlevo mimo obec. Německým autům docházel benzín, vojáci přesedávali do jiných přeplněných vozidel a zahazovali zbraně, nepojízdné vozy stály ve škarpě.

Jeden z členů Revoluční gardy Bedřich Čižinský (bydlel v dnešní Rooseveltově ulici č. 333) mě požádal o pomoc při sbírání zbraní. Odvážel je pak na barikády do Prahy. Zprovoznil německý náklaďák a jeli jsme po cestě od Šerákovy cihelny do Krabošic (samozřejmě ne v koloně s Němci). Sbíral jsem zbraně a náboje a házel je na korbu. Přebíhal jsem silnici, s plnýma rukama i kapsami. Po silnici v proudu vozů jel obrněný vůz, za poklop se držel chlap v černé uniformě a křikl na mě: „Haben Sie Pistolen?“Rozepínal přitom kožené pouzdro na pistoli. Tolik jsem tomu rozuměl, že je zle, oběhl jsem zábradlí krabošického mostku a svezl se dolů do vykopaného úvozu. Naštěstí mě voják už neviděl a auto pokračovalo s konvojem dál. Utíkal jsem zpátky k panu Čižinskému, on mě chytil jako nějaké zavazadlo a hodil na náklaďák. Vraceli jsme se přes pole k dnešnímu Kuříčku. Dneska vidím, jak moc to všechno bylo nebezpečné.

Když se začalo střílet na trati v blízkosti mostu před nádražím, byl jsem zrovna na náměstí. Nad městem se dělaly obláčky po zápalných střelách. Vznikl zmatek, lidi se schovávali do domů, nevěděli jsme, co se děje. (Povstalci v Říčanech zastavili obrněný vlak jedoucí na Prahu, padli tři říčanští muži: Přibyl, Schmerzenreich, Freiwillig.) Uvědomme si, že během revoluce byli muži většinou na barikádách, ženy a děti se ukryly doma. Patřil jsem k těm málo obyvatelům, kteří se pohybovali na ulicích. Další z bojů v blízkém okolí proběhl v okolí Strančic směrem ke Všestarům. V bývalé strančické Selektě bojoval proti  SS jednotkám a odstřelovačům i pan Konvalinka, kterého jsem znal. Byl raněn a měl pak celý život chromou ruku. Několik povstalců padlo. Když se bojovníci ze Strančic vraceli do Říčan po Široké ulici, zahlédli v ulici Na Obci, jak tam do bláta zapadl vůz s koňmi. Byla na něm německá osádka. Skupina mužů, kterou vedl místní autodopravce pan Rejna, hned proti nim vyrazila. Mezi prchajícími okupanty byl i voják z vysílače v Liblicích - našli u něj pytlík s radiosoučástkami. Zmlátili ho a odvedli, i další dva z vozu, na bývalou porážku (do dnešního objektu firmy Pechlát v Široké ulici). Škvírou ve vratech jsme se s kamarádem Zdeňkem koukali, jak je tam střílejí. Zůstalo mi v paměti, jak se mladý voják těsně před popravou chytil vojáka vedle sebe za ruku. Po letech jsem se dozvěděl, že šlo o odplatu za bratra jednoho z bojovníků, zabitého ve Strančicích. První Němci, kteří pak povstalcům přišli do cesty, byli nemilosrdně zastřeleni. Kolaboranty vodila Revoluční garda na náměstí, museli tam zametat. Němečtí vojáci byli nuceni zametat čepicemi.

Do příchodu Rudé armády shromáždili obránci v Říčanech asi osm tisíc německých zajatců  na fotbalovém hřišti. Vedle hřiště se na topolu oběsila tříčlenná německá rodina. I to jsem jako třináctiletý chlapec viděl. Dospělí mě odtamtud vyhnali. Jednou jsem byl poslán se vzkazem do školy, už vyklizené od vojáků. Za vstupními dveřmi stálo malé dělo. Ve třídách byly regály a na nich vyrovnaná výstroj (odvezli si ji prý pak Rusové), v jiné místnosti byly zase boty, tělocvična fungovala jako kuchyně. Na školním dvoře se pálily knihy a různé jiné věci. S dalším vzkazem jsem šel zase z nádraží, po pěšině, která bývala podél trati. Po trati šel voják a střílel. Lehl jsem si na zem. Slyšel to syn pana zubaře Karafiáta, otevřel mi vrátka a pustil mě na zahradu domu v dnešní ulici Politických vězňů.

Devátého května 1945 o půl šesté vpodvečer přijela v tancích sovětská armáda. Místní lidé jim házeli pugéty šeříku, který tenkrát kvetl. Vojáci obsadili některé říčanské křižovatky a hnali se za Němci. Přímo ve městě myslím žádná přestřelka s německými vojáky nebyla. Vše vyřídili naši před příjezdem Rudé armády. Za tanky dorazily armádní vozy tažené koňmi bez těžkých zbraní. Sovětské vojsko bylo rozmístěno různě po domech. I my měli doma vojáky a v zahradě jejich koně. Zvlášť bydleli důstojníci a ženy vojačky, které ošetřovaly raněné z dřívějších bojů. Na naší půdě udělali vězení pro vojáky, ti rozebrali tašky a seděli na střeše. Naproti u sousedů vedli vojáka do džípu. Už jsme se spřátelili, a tak se ptám, kam ho vezou. Naznačili gestem a řekli „pif“. Teprve od letoška vím, že ho pak popravili, protože chtěl znásilnit sousedovu ženu. Na říčanském hřbitově je pohřbeno pět rudoarmějců, jeden z nich usnul na nádraží na stupačce vagonu a spadl pod vlak… Bylo zde pohřbeno také asi dvaapadesát Němců, později byli exhumováni a odvezeni. Podle statistiky, kterou zaznamenal velitel povstání Vincenc Zeman, se bojů na naší straně účastnilo 1711 mužů a žen. Padlo 45 lidí, 43 bylo zraněno. Tyto údaje patrně vypovídají o celém Říčansku.

Povstalci na ukořistěném německém voze na dvoře za Růžkem

Data a události:

V únoru 1945 došlo k britsko-americkému vzdušnému útoku na Drážďany. V únoru a březnu toho roku byla bombardována i Praha, během války postihla řada náletů Plzeň, protože Škodovy závody byly významnou zbrojovkou zásobující německou armádu.

Na přelomu let 1944 a 1945 se utkala německá armáda se spojenci v bitvě o Ardeny na hornaté belgicko-německé hranici. Hitler musel ustoupit, v březnu vkročila spojenecká vojska na německou půdu. Vyvrcholením bojů druhé světové války v Evropě byla bitva o Berlín v dubnu a květnu 1945, při níž vůdce nacismu Adolf Hitler spáchal sebevraždu. Vrchní velitel ozbrojených sil Sovětského svazu J. V. Stalin zažíval největší vojenský triumf. Osmého května 1945 byla podepsána kapitulace Německa, v Evropě skončila druhá světová válka.

Redakční spolupráce: Renata Skalošová, v textu byly využity také informace shromážděné v Muzeu Říčany.

Lidé vítají sovětské vojáky v Říčanech (patrně v okolí Olivovny)