(Vizuální) kultivace veřejného prostoru? Buďme i zde příkladem pro ostatní!

1. 1. 2021

 

Když jsem před volbami hledal své motto, či lépe řečeno oblast, která se mě v Říčanech dotýká a chtěl bych ji změnit, nenapadlo by mne, že se mi tak brzy naskytne možnost podílet se na jejím naplnění. Vizuální komunikace ve veřejném prostoru či možná aktuálnější termín „vizuální smog“ se nás ve městě a dokonce v krajině dotýkají tak, jako málokteré jiné. Ony totiž město i krajinu dotváří, podobně jako architektura či výtvarné umění. Pěkný dům s fasádou, moderní dlažba, stromořadí či socha, to všechno jsou prvky, které, zasazené do okolního kontextu, dokáží nejen upoutat pozornost, ale mají mnohem větší přesah. Dokáží prostor zútulnit, zlidštit, dát mu měřítko. Umí v člověku vyvolávat emoce, dokáží ho k danému místu citově připoutat. Mohou ale také edukovat, vést k estetickému cítění, k zájmu o umění či přírodu. Je to vlastně jedinečný způsob komunikace, kterým město hovoří s lidmi, ale i lidé na sebe navzájem.
A vizuální komunikace v tom nestojí stranou.

Zní to skvěle? Ano, pokud se k tomu přistupuje s rozmyslem, pokud se hledá ideální kompromis mezi historickým, tradičním a novým. A zde je kámen úrazu. Zatímco architektura či výtvarné umění podléhají ve veřejném prostoru určité formě regulace, všudypřítomná reklama nepodléhá prakticky ničemu. Pokud na vás z billboardu nevykukuje nahé pozadí či nepropagujete rasismus či xenofobii (plníte kodex reklamy), můžete veřejný prostor atakovat prakticky čímkoli a jakkoli dlouho. Stejné je to třeba s realizací obyčejné výlohy. Zatímco pro její architektonické provedení budete potřebovat řadu souhlasů a povolení, na to, abyste na ni nakonec vylepili metrová písmena křiklavou barvou, nepotřebujete nic.

Dá se s tím něco dělat? Dá! Řada měst v civilizovaných zemích (včetně té naší), kterým není jejich vzhled lhostejný, přistoupila k nějaké formě regulace vizuálního smogu. At‘ se to týká například regulace počtu billboardů či citylightů, zakázů překrývání fasád velkoformátovými bannery nebo časovým vymezením, kdy mohou „svítit“ obrazovky či světelné reklamy. Řešení mají i zmiňované výlohy a vývěsní štíty, například procentem plochy textové informace, doporučenou barevnou škálou či mírou jejich zaslepení.

Aby nedošlo k omylu. Nikdo se tu nestaví do role soudce či estéta. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví či svobodné vůle musí být vždy na prvním místě. Nicméně určitá pravidla musí platit i zde. A nejde jen o pravidla. Jde hlavně o pozitivní vzor a motivaci ze strany municipalit. Města by měla jít příkladem, jejich vizuální komunikace by měla ukazovat směr i nastínit cílový stav řešení. Účinným nástrojem může být i určitá forma finanční podpory těch řešení, která jsou v souladu s nastavenými pravidly.

Veřejný prostor patří nám všem. Moc rád bych tady u nás v Říčanech vyvolal diskusi, jak k němu přistupovat s rozumem, abychom se v něm všichni nejen rádi pohybovali, ale aby plnil všechny funkce, které k němu patří.

Michal Anelt, radní (Klidné město)

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2021 Všechna práva vyhrazena