Musíme bojovat, říká primář Cimický

1. 6. 2020

 

Každý týden projíždí primář MUDr. Jan Cimický. po stejné trase přes Říčany od Mukařova, přes Vyžlovku, Kozojedy, Olešku a Ždánici až do Mlékovic, kde uprostřed přírody stojí dům pro seniory Clementas.

Tady se stará o psychické zdraví zdejších klientů i zdravotníků.

Jan Cimický, který je jednou z tváří moderní české psychiatrie v Říčanech, pokaždé zavzpomíná na své kamarády a přátele, které zde měl či má.

„Krásný kraj a půvabné městečko, které dýchá životem, mi připomíná celou řadu přátel, kteří tu našli kus domova: Petr Spálený a Miluška Voborníková, Zlatý Amos Jiří Luka, určitě k nim patří i sympatický a odvážný starosta Vladimír Kořen a samozřejmě můj vzácný kamarád Radek Brzobohatý,“ uvádí Jan Cimický.

 „Při každé cestě přes Říčany do Mlékovic si na Radka vzpomenu, vždyť jsme společně strávili hodně hezkých chvil a nejen ve sklípku u Jožky Šmukaře anebo „na Valachách“… Při každé té cestě se mi vybavují nějaké další příhody a setkání,“ doplňuje.

 

Jak se psychiatr vašeho formátu dostal do společnosti Clementas, kde pečujete o psychiku často vážně nemocných seniorů?

Mužský nikdy nedospěje. Vždy chce zkusit něco nového, co ještě nikdy nezažil. Ve chvíli kdy za mnou přišel můj kamarád Petr Zvěřinský, který je investorem zařízení, a začal mi vyprávět o tom záměru, tak jsem si řekl, že je to něco, co bych chtěl vidět. Lákalo mě to. Když jsem uviděl budovu bývalé záložní vojenské nemocnice v Mlékovicích na vlastní oči, byl jsem  přesvědčen, že to bude fungovat a věděl jsem, že to stojí za to zkusit.

Proč?

Mám dlouholeté zkušenosti s chronicky nemocnými pacienty už z doby, kdy jsem pracoval v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Tehdy jsem poznal spousty vážně nemocných, kteří v Bohnicích zestárli, a uvědomil jsem si, jak je důležité pro tyhle lidi něco dělat. Existují stále velké mezery v péči o chronicky nemocné i o seniory. Když se o ně nedokáže  plně  postarat zdravotnictví, tak proč by to nemohly dělat instituce sociální péče? Takže jestliže se objeví někdo s nápadem a vizí, kdo by chtěl do takového dobrodružství jít, tak já jdu s ním. A takhle to vlastně celé vzniklo a stalo, že jsem u toho byl prakticky od počátku. Tehdy se psal roku 2016.

To bylo na počátku?

 Ano, byl jsem svědkem prací, kdy se tato krásná a do té doby nevyužitá budova dávala do pořádku. Měl jsem možnost zasahovat a vstupovat do projektu, jak to zde bude vypadat. Mohl jsem spolurozhodovat o tom, co by tu mělo být, na co se nesmí zapomenout.

Bylo to poprvé, kdy jste mohl své „království“ stavět od počátku?

Úplně ne, protože já jsem měl příležitost v Bohnicích vytvořit svého času celé rehabilitační a resocializační oddělení, tam se spojily všechny prvky návazné péče o pacienta. Nejde totiž jen  o to podat někomu lék, taková je zjednodušená představa dnešní civilizace a medicíny. Musíme působit zároveň všemi prostředky, od psychoterapie přes ergoterapii, kinesioterapii či socioterapii. To vše,  mimochodem. rozvíjíme i v Mlékovicích. Důležité je nenechat lidi nudě, rozvíjet pohybovou terapii, mobilizovat je. Existuje celá škála nejrůznějších vjemů, které vycházejí z kulturní nadstavby. Já jsem se například dlouhodobě zabýval teatroterapií, léčbou divadlem, stejně zajímavé je, jaký vliv má na pacienta pouhá kniha a tu využívá biblioterapie. Znovu mám  možnost se o tom přesvědčit v Mlékovicích. Každý podle svého zájmu si může vzít knihu a číst si, vracet si zážitky a vzpomínky. Atmosféra je v takovém zařízení velice důležitá. 

Poznávají vás zdejší klienti?

Klienti zde si postupně  spojují své pocity s lidmi, kteří je ošetřují a starají se o ně. Získávají pocit jistoty a bezpečí. Je opravdu až dojemné, že v den,  kdy přijíždím na vizitu, čekají někteří pacienti už u vchodu a jiní pak v místní „mlékovické kavárně“, a stejně  pak se se mnou hromadně loučí, když odjíždím. Mávají mi. Nejde o prostředí přísně medicínské, ale prostředí, které je familiární a klientům nahrazuje jejich soukromý život, který vedli do doby, než sem přišli. Jedná se o prostředí, které jim vyhovuje. Je velice pozitivní známkou a milé, že když jde klient na propustku ke své rodině, vnímá to  jako návštěvu a těší se zpět do Mlékovic, protože tady je už „doma”…

V Mlékovicích je více než 200 klientů. Jak vám narůstá agenda?

Když jsme začínali, bylo jich pár, to je pravda. Agenda samozřejmě narůstá, nejde jen o čas strávený na cestě a zde, v Mlékovicích. Musíme připočíst i dobu, po kterou se takovému množství klientů předepisuji léky, píší zprávy o jejich zdravotním stavu, sleduje se jejich testový výsledek. Ta práce zabere téměř čtyři pracovní půldny. Modrá laguna, ta přijala Clementas do svého systému práce.

Modrá laguna je vaše psychiatrická ambulance. O kolik klientů se staráte?

Jedná se o ambulanci se vším všudy. Klienti u nás mohou využít služeb dvou psycholožek, které nabízí i psychoterapie. Stará se o ně paní doktorka Helena Suková, naše bývalá vynikající tenistka. Sama se zabývá hlavně sportovní psychologií, kdy radí našim olympionikům a jiným špičkovým sportovcům v tom jak vítězit. Paní doktorka Samková se zabývá partnerskou, případně behaviorální terapií.

Jako člověk s téměř padesátiletou praxí máte bohaté srovnání. V čem je zařízení Clementas výjimečné?

Mohu srovnávat s jinými sociálními zařízeními podobného typu. Nejzákladnějším prvkem je atmosféra, kterou vytváříte pro ty, o které pečujete. Profesor Paul Sivadon, otec moderní otevřené psychiatrie, říkal, že je vždy potřeba začít pracovat se sestrami a zdravotníky, protože právě s těmi nejvíce přichází do styku pacienti. Což se tady daří. Než se otevřel domov v Mlékovicích a stanovili jsme si základní filozofii, proběhlo i několik setkání s budoucím personálem a tyto trendy dále rozvíjíme. Zdravotníci díky tomu vědí jak důležitý je jejich úkol, čemu mohou přispět a co také pokazit. Zároveň je také důležité zabudovat do jejich denního plánu všechny aktivity, o kterých víme, že jsou pro klienty důležité. Počínaje pravidelnou vizitou, kdy řada klientů ví a čeká na to, že přijdeme a jejich zdravotní stav se proto zlepší. Takové pravidelné krátké setkání jim přináší radost a vnitřní osvěžení.

Můžete uvést příklad?

Klidně i několik. Pan J. prodělal těžkou ataku a  mozkové krvácení, nebyl  schopný se domluvit, ztratil řeč, došlo k takzvané afazii. Přestože věděl přesně, co chce říct, tak nedokázal nic vyslovit, cosi nesrozumitelného drmolil, nikdo mu nerozuměl a to ho hrozně rozčilovalo; připadal si bezmocný, protože  lidé okolo něj nerozuměli, nechápali. Společnými silami personálu se začal učit číst, vyslovovat i mluvit podle učebnic pro děti do první třídy - Ema má mísu atd. Během měsíce se  podařilo vyslovit první srozumitelné věty. A nedokážete si představit, jak ten člověk ožil. S jakou radostí na nás čeká u vchodu, aby nám přečetl větu, kterou se naučil. To je ten prvek, který nás žene dál. 

Jak současnou koronakrizi snáší zdravotnický personál?

 Samozřejmě nejvíce to doléhá na ty, kteří vědí, o co jde, to je lékař či sestra a pochopitelně i další ošetřovatelský personál. Osoba postižená demencí není schopna srovnat fakta a porozumět jim jako jiný občan. Akceptuje opatření, i když jim do detailu nerozumí. Někteří z nich jsou schopni porozumět, že se světem šíří nemoc. Jsme součástí propojeného světa. Musíme se snažit, abychom to vše zvládli. A klienti většinou chápou, že je nutné dodržovat veškerá hygienická opatření, jako je například nošení roušek, dodržování vzdálenosti mezi lidmi, úzkostlivá čistota rukou.

Co psychické zdraví zdravotnického personálu?

Zatím to všichni zvládají. Je to však taková „vojna“. Musíme bojovat a nikdo jiný to za nás neudělá. Nestalo se zatím, že by byl někdo příliš vyděšený, úzkostný. I klienti v Mlékovících  to zvládají v pohodě, i když na ně doléhá zákaz návštěv, na které jsou zvyklí.

Pavel Pechoušek

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2020 Všechna práva vyhrazena