Neobyčejní občané Říčan / 11. Vzpomínky Dalibora Hofty

Minule jsem vzpomínal na činy mužů, kteří stáli v čele říčanské radnice od doby první republiky do období krátce po druhé světové válce. Tentokrát se zastavme v éře komunistické a postkomunistické.

Od roku 1948 se ve vedení Říčan střídali různí komunističtí předsedové Místního (později Městského) národního výboru. Nejprve to byl učitel Josef Franěk (ve funkci 1948–1950), jehož bychom mohli nazvat „salonním komunistou“. Dlouho to mezi pravověrnými členy strany nevydržel. To Adolf Holý (ve funkci 1950–1952) byl jiného ražení. Postupně stanul ve vedení Okresního a Krajského národního výboru. Paradoxně býval v minulosti živnostníkem, což se příliš neslučovalo s učením o třídním boji. Jak to říci – byl to zkrátka schopný a dokonce všehoschopný muž. Jeho vliv z pražského nomenklaturního sídla nakonec pomohl našemu městu k několika novým stavbám. Byl též zuřivým sportovním funkcionářem a neváhal sám přiložit ruku k dílu při budování a úpravě říčanských sportovišť. Zvláště fotbalisté mu mohli být vděčni. Nechvalně se vyznamenal tím, že nechal vystěhovat dobré sedláky daleko z města. Dostali hodinu nebo dvě, aby si naložili potřebné věci a opustili svůj majetek. Statky pak byly ochotně obsazeny pracujícím lidem. Ve skutečnosti tedy vykradeny.

V dalších letech ovlivňovali chod města ospale působící Viktor Stárek (ve funkci 1952–1957), pracovitý František Libra (1957–1961), krátce pak mladý Václav Moudrý (1961–1962), jemuž soudruzi neodpustili milostnou aférku. Liberálnějšími šedesátými léty formovaný Zdeněk Šnajdr (1962–1971) si kariéru zkazil tím, že se zúčastnil protestů proti vpádu vojsk v srpnu 1968. V šedesátých letech nastalo obecně ve společnosti uvolnění a také v Říčanech se volněji dýchalo, lidé se k sobě chovali lépe, i komunisté byli slušnější. Dozvukem této doby byla „normalizační“ éra Václava Drtiny (1971–1976). Uměl jednat s lidmi a vystupovat před nimi – býval totiž četníkem a po druhé světové válce zůstal u Sboru národní bezpečnosti. Nechal postavit kašnu s vodotryskem, kterou najdete v blízkosti pomníku Antonína Švehly.

V éře dalšího normalizátora Marie Kavalírové (ve funkci 1976–1986) se změnily plány města s obecní zahradou. Pozemek mezi ulicemi Na Obci a Jizerská, který měl podle záměrů radních z třicátých let sloužit sportu a odpočinku, se rozparceloval a postupně tak nějak rozprodal. Dodnes je vidět dělení původní zahrady „bez ladu a skladu“. Některé zdejší domky mají například problematické vjezdy na pozemek z pěší zóny ulice Na Obci, kde mohou auta ohrozit chodce. Na sklonku totalitní éry v letech 1986–1989 zastával funkci předsedy MěNV na první pohled nevýrazný (na druhý pohled možná nikoli) Oldřich Slavotínek.

Prvním polistopadovým předsedou MěNV a posléze opět starostou Říčan se stal Jaromír Jech (1990–leden 1994), dnes výkonný místopředseda Svazu měst a obcí ČR a člen Zastupitelstva města Říčany. Když si vybavím jména dosavadních představitelů naší obce, mohu objektivně konstatovat, že to byl jeden z nejslušnějších a nejschopnějších starostů s velkým organizačním talentem a demokratickým projevem. Zvládl složitý přechod k novým pořádkům ve správě města. Radnice pod jeho vedením mj. správně odhadla situaci s postupným stárnutím populace a rozhodla o vybudování Domu s pečovatelskou službou Senior. Město odvrátilo hrozbu dostavby obří věznice a svobodné poměry v něm změnily společenské klima. Z viditelných změn připomeňme alespoň znovuodhalení sochy Antonína Švehly. Ještě za Jaromíra Jecha se začalo s opravou Olivovy ulice od náměstí k železničnímu přejezdu. Dokončení díla dostal na starost už jeho následovník František Vrba. Na radnici zavládla jiná atmosféra. Ponechme si však časový odstup, abychom mohli pohlédnout na činy dalších mužů a žen ve starostovském křesle.

Vzpomínky Dalibora Hofty zaznamenala Renata Skalošová.