Neobyčejní občané Říčan /18-Vzpomínky Dalibora Hofty

5. 5. 2014

Rozepsal jsem se o obyvatelích Řípské ulice. O domě, kde bydleli Křečkovi, Štěpánkovi a Kantorovi.

O dobrodružné cestě pana Štěpánka a o jeho pobytu u československé vojenské jednotky jsme se dozvěděli až po válce. V době, kdy se gestapo zaměřilo na časopis V boj, byl zatčen i můj otec. (Ince Bernáškové zařídil vydání občanského průkazu na jméno Vlasta Nováková.) Po asi měsíčních výsleších na gestapu v Praze otce převezli do terezínské Malé pevnosti. Poté byl vězněn v koncentračním táboře Oranienburg-Sachsenhausen u Berlína. V některém z dopisů dal tehdy mamince pokyn týkající se Štěpánkovy manželky Hermíny: „Myslím, že Hermína zůstala sama a je bez prostředků, buď tak hodná, zaměstnej ji u nás a postarej se, aby mohli být živi.“ (Dopis směl z koncentráku posílat každých čtrnáct dní. Odpovídal mamince na dotazy ohledně truhlářství a zakázek, nic osobního v dopisech být nemohlo. Když psal o sobě, užíval šifru „starý mistr“. Psalo se samozřejmě německy.)

Paní Štěpánková k nám pak chodila různě vypomáhat a jí vděčím za to, že jsem se zotavil z těžké nemoci. V šestnácti letech jsem totiž onemocněl revmatickou horečkou s následným zánětem srdeční nitroblány a osrdečníku. Několik dní jsem se potácel na hranici mezi životem a smrtí a paní Hermína byla v té době mým andělem – trpělivě mě ošetřovala a sedávala u mého lůžka ve dne v noci, dokud se můj stav výrazně nezlepšil. Ona a říčanský doktor Rýdl mě tenkrát zachránili.

Za války se mezi lidmi rozvinula tzv. šmelina, tedy výměna jednoho druhu zboží za jiný. Mezi mistry šmelináře patřil pan Kantor. Na podzim 1944 přišel za maminkou, že nám obstará – za tři dubové psací stoly vyrobené u nás v dílně – prase. Maminka po poradě se strýcem Láďou, který v té době naši truhlárnu vedl, souhlasila. Maso byla vzácnost. Navíc jsme pravidelně posílali tatínkovi balíčky, pokud možno se spoustou kalorií. Bylo rozhodnuto, že se pro čuníka vypravím já s Kantorem. Ten navrhl, abychom jeli naší Zetkou, která tou dobou stála na špalcích v garáži. Těšil jsem se na řízení. Ovšem šlo o přeodvážný plán. Pro prase jsme měli jet do Krhanic, které byly součástí sedlčanského vystěhovaného území coby cvičiště SS. Na jízdu autem jsme neměli povolení. Benzín nebyl volně dostupný a za jeho zneužití hrozil i trest smrti. Pneumatiky a akumulátory měly být odevzdány. Neměli jsme povolení ke vstupu na vojenské území. Neměl jsem řidičský průkaz. Za prase na černo byl v té době trest smrti… Nebudu vás napínat. Pro prase jsme skutečně odjeli a přivezli ho – dvě půlky čuníka byly ukryty v hrobce na krhanickém hřbitově. Nikomu se nic nestalo. Dodnes kroutím hlavou nad tím, s jakým štěstím se tento obchod uskutečnil a že to všichni zúčastnění přežili.

V podkroví domu paní Křečkové bydlel její syn Josef Křeček s rodinou. Vyučil se tuším montérem aut a za války se zapojil do odboje. Tatínek mi vypravoval, že po vypuknutí války společně převáželi zbraně ukryté v hrobce na Vinohradských hřbitovech. Vezli je v našem autě na Marvánek. Tam v dřevěném objektu šaten mezi stropem a horní plošinou k letnímu opalování vznikla při stavbě asi metrová mezera, do které tehdy v utajení skládali bedničky s náboji, také pušky a já nevím co všechno. Úkryt se otevřel při revoluci v květnu 1945 a byly to první zbraně pro povstání místních obyvatel proti Němcům.

Pan Křeček se po válce odstěhoval do Bruntálu a dokonce se tam usídlil i jeho švagr pan Kantor. Společně pracovali v autoopravně. Navštívil jsem je při jedné ze služebních cest na Ostravsko. Když tatínka zavřeli komunisti, sepisoval Josef Křeček dopisy na jeho obranu. Také tehdy, když mu nedali důchod. Připojoval k nim jména věhlasných partyzánů, s nimiž bojoval. Ale stejně to nepomohlo, komunisti otci důchod přiznali až v roce 1968.

Zaznamenala Renata Skalošová

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2024 Všechna práva vyhrazena