Skautské středisko Lípa Říčany

Co potřebuje Junák?

V loňském roce, 2. září, byla vypálena naše skautská klubovna. Zdálo by se, že se stále zaobíráme stejným tématem, ale mít střechu nad hlavou je zásadní nejen pro junáky. Historie našeho skautského domova nabízí zajímavé paralely. Přišli jsme o klubovnu zrovna v době „covidové“, kdy byla vyšší mocí zásadně utlumena naše činnost.

 V roce 1970, rok po jejím otevření, jsme ji málem ztratili poprvé. Junák byl tehdy mocí úřední - komunistickým režimem - zakázán. Začala doba bolševického normalizačního temna a náš boj o to jedno z nejcennějších, klubovnu. Získat ji chtěli totiž i jiní, spolek rybářů obhospodařující protější rybník Dobrák či nově se rodící SSM (Socialistický svaz mládeže). Tehdejší vůdce junáckého střediska Lípa br. Wohlgemuth (Peng) zvolil bolestnou, ale asi jedinou možnou cestu. Stali se z nás „jakopionýři“. Z oddílu vlčat to byli „Vlci“, ze skautek oddíl „Lesa“, ze skautů oddíl „Bobrů“ a později další nový oddíl „Jelenů“. Paradoxně pionýrské skupině zůstal název Lípa Říčany. Naším nadřízeným a hlavním kontrolorem byla ředitelka 1. základní školy. Té jsme např. museli předkládat oddílové kroniky ke kontrole. Byli jsme přeci bývalí skauti a tudíž krajně nedůvěryhodní. Cíle však bylo dosaženo – mohli jsme zůstat ve „své“ klubovně s přesvědčením, že budeme dle možností pokračovat ve skautském duchu dál. Nebylo nás zpočátku mnoho, protože řada členů po rozpuštění Junáka odešla.

Naše činnost v PO SSM (Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže) byla samozřejmě formální. Tomu odpovídal i zájem o údržbu klubovny. Stavba zůstala nezkolaudována, bez elektřiny či sociálního zázemí. To, co jsme jako skauti už nestačili zařídit, se již nerealizovalo. Z vlastních prostředků jsme se snažili alespoň o nezbytnou údržbu – nátěry, suché WC, vybavení klubovny, úpravy okolí. Samozřejmě stejné to bylo s materiálem na tábory. Přesto oddíl Bobrů společně s dívčím oddílem Lesa stále pokračovaly v tradici táborů ve Velké Chyšce u Pacova. Tyto dnes již legendární tábory se od roku 1971 konaly každoročně a vedly děti formou společné práce, her plných dobrodružství i romantiky ke kamarádství a vztahu k přírodě. Vznikala zde přátelství na celý život. Stejné to bylo u oddílu Jelenů. Ten se nechal inspirovat od pražských skautů ze Žižkova, kteří byli ukryti pod hlavičkou TOM (Turistický oddíl mládeže). Ušili si dle jejich návodu indiánská tee-pee. Moc jim to slušelo na louce u potoka Mastník na Sedlčansku, jen malý kousek od prvního tábořiště Jaroslava Foglara. Skautská symbolika samozřejmě nesměla být nikde ani v náznaku a bylo potřeba velkého přemlouvání, aby si kluci alespoň občas uvázali rudý šátek; i na táborech jsme byli totiž pod kontrolou. Přesto se výsledky naší práce někdy hodily jako důkaz aktivity pionýrské činnosti na škole. Oddíl Jelenů se totiž pravidelně účastnil celostátních soutěží Pionýrská stezka odvahy a Partyzánský samopal. Pravidelně bodovali v krajských kolech a kluky to hodně bavilo.  Soutěže pořádali také „zakuklení“ skauti a jednalo se vlastně o obdobu skautského Svojsíkova závodu, jen lehce doplněného patřičnou ideologií.

Za těch 20 „pionýrských“ let prošlo naší klubovnou 2000 dětí. Bylo to vlastně i hezké, byli jsme mladí a snažili se pracovat ze všech sil pro děti i klubovnu a vydržet. Dočkali jsme se!

Jak to také už tehdy mohlo dopadnout s klubovnou? To charakterizuje jedna vzpomínka. SSM pořádá Májovou vatru, čarodějnice. Spousta pneumatik a povzbudivého pití – slavili přeci ve svém. Ten obrovský žár způsobil i prasknutí kmene nedaleko stojící lípy, která byla zasazena při otevření klubovny v roce 1969. To už bylo moc. Incident se řešil na místě slovní inzultací vedoucího místní odbočky SSM a následnou stížností u vedení školy. Faktem je, že se až takové čarodějnice pak už nikdy nekonaly.

Mirko Veselý - Balů