Vzpomínka na pana profesora Jaroslava Šarouna (22. 7. 1943 - 25. 3. 2021)

Nejeden říčaňák má jistě dobu vánoční spjatou s tradiční Rybovou mší vánoční. Na té se podílí velké množství amatérů i profesionálů, velkou posilou orchestru je tradičně i členská základna Říčanského komorního orchestru. Na konci března naši muzikantskou obec ohromila neuvěřitelně smutná zpráva o úmrtí našeho skvělého přítele, pana prof. Jaroslava Šarouna. Nechme nyní vzpomenout Josefa Zichu:

Je tomu již mnoho let, kdy jsem se dostal při organizování Rybovy Vánoční mše v kostele sv. Václava v Hrusicích do velikých potíží s chybějícím varhaníkem. Tam je pozice varhaníka klíčová, protože na kůr se vejde jen malý sbor bez orchestru a výsledek je na varhaníkovi zcela závislý. Tehdy mi Lenka Kotková řekla, že tatínek by to zahrál. Vůbec jsem neměl tušení o koho se jedná a byl jsem rád, že se našlo řešení. Teprve na kůru jsem zjistil, s jakou osobností jsem měl to potěšení se seznámit. Jako ve většině malých kostelů, i tam jsou varhany v nepříliš dokonalém stavu. Když se jich však dotkla ruka Mistra, koukal jsem a poslouchal, co všechno pan profesor dokáže z nich vykouzlit. Bylo to prostě ohromující. I sbor vycítil, že se jedná o mimořádný výkon a znásobil své úsilí, takže provedení mše bylo výborné a hlavně se do okruhu mých přátel dostal muzikant ochotný s námi spolupracovat, pokud měl čas.

V Hrusicích nám pomohl ještě mnohokrát a přitom vždy předvedl jedno ze svých muzikantských kouzel. Ve mši je několik míst, která jsou náročná pro soprány. V dávnověku našeho zpívání to vyřešil Míla Řezba tím, že přepsal celé věty o sekundu nebo o tercii níž, abychom to zazpívali. Pan profesor při plné hře jen utrousil „…a teď sopránům trochu pomůžeme“, zahrál potřebný harmonický přechod a rovnou z partesu transponoval o potřebný interval níž, aby sbor měl snazší interpretaci.

Jednou jsem mu málem nerad ublížil. Bylo to před koncertem, na kterém se loučil se svou aktivní činností a shodou okolností měl před termínem nějaké potíže s prsty pravé ruky. Při setkání před zahájením jsme se pozdravili a já jsem mu podanou pravici srdečně stisknul. Naštěstí ucuknul včas a díky tomu nebyl koncert ohrožen.

Pokud si dobře pamatuji, tak od našeho prvního setkání nebyly ani jediné Vánoce, při kterých bychom se alespoň jedenkrát nesetkali. Pomoc pana profesora byla velmi účinná – v Betlémské kapli i v dalších sálech, kde nebyly varhany, nebo právě i v Říčanech, kde byly kostelní varhany dlouho v opravě. Měl svoje elektronické varhany s kompletní aparaturou šikovně využitou jako podstavec, takže nic zbytečného s sebou nevozil. Jeho rukama se tyto varhany stávaly osobitým nástrojem, který se dal využít pro dynamické efekty jinými nástroji nedosažitelnými. Decrescendo a crescendo v úvodních taktech Rybovy mše jsem nikde jinde neslyšel a zřejmě již ani neuslyším.

Většina lidí alespoň podvědomě touží po tom, aby po nich zůstala trvalá památka. Výhodu mají sochaři a malíři. V dědictví po interpretech nyní máme věrné nahrávky. Kromě těchto předmětů máme ještě jedno mnohem trvalejší spojení s Jaroslavem. Je to planetka Šaroun č. 8557 objevená v r. 1995, kterou mu věnovala její objevitelka Lenka. Při pohledu na oblohu tedy můžeme vzpomínat.

Na rozdíl od profesionálů máme my amatéři jednu obrovskou výhodu. Můžeme svá občasná pochybení a nedostatky nahradit velkou měrou spontánnosti, radosti a úsměvného nadšení, což by vlastně nemělo chybět nikdy a nikde. Všichni profesionálové, se kterými jsem měl to potěšení za ta dlouhá léta spolupracovat, tuto myšlenku podpořili svým dokonalým výkonem a jsem jim za to vděčný. Značně pozvedali alespoň o kousíček kvalitu našeho provedení a Jaroslav byl v tomto směru přímo vzorný.

Milý Jaroslave, Tvoje radost a úsměv nám budou chybět a budeme se snažit ve vzpomínkách na Tebe šířit radost a pohodu mezi sebou a našimi posluchači, tak, jak jsi to vždycky činil Ty.

Budiž čest Tvé památce.

Josef Zicha a vzpomínající muzikanti