Akce zámky, poslání humanisty Přemysla Pittra

31. 1. 2026

Jméno „českého Nicolase Wintona“ nepatří mezi ta všeobecně známá, i když by si to minimálně kvůli ojedinělé záchranné misi zasloužilo. Akci zámky, která se zaměřila na děti zubožené druhou světovou válkou, organizoval Přemysl Pitter se svými spolupracovníky v několika objektech v dnešním okrese Praha-východ, do patnácti kilometrů od Říčan.

O hlavním organizátorovi akce, která vypukla před více než osmdesáti lety, můžeme bez přehánění mluvit jako o košaté osobnosti s dramatickým životem.

Těžké začátky

Dětství a rané mládí Přemysla Pittra zasáhly bolestné události. Narodil se 21. června 1895 v Praze jako sedmé dítě Žofie a Karla Pittrových, všichni jeho sourozenci však zemřeli dříve, než přišel na svět. Duchovní rozměr jeho života ovlivnila v počátku hlavně matka, umělecky založená a hluboce zbožná žena. Víru ale ještě jako školák ztratil. K Bohu se znovu obrátil až během první světové války.

Před první světovou válkou

Ve čtrnácti letech začal pracovat v Úřednické knihtiskárně ve Spálené ulici, kterou vlastnil jeho otec, a k tomu studoval na pokračovací typografické škole a později na škole obchodní. V roce 1911 zemřela jeho dlouhodobě nemocná maminka a dva roky nato osiřel úplně. Rodinný podnik, který v tak mladém věku převzal, byl nad jeho síly, nedokázal tiskárnu udržet. V létě 1914 přišla válečná mobilizace a Pitter byl na začátku září odveden, což v té době vnímal jako řešení své náročné životní situace.

Nová životní dráha

Následovaly děsivé zážitky z bojišť. Přežil vzájemné vraždění i břišní infekci, při níž se ocitl mezi životem a smrtí. To už byl zdravotníkem v pevnosti na hranici Albánie a Černé Hory. V létě 1917 v horečkách na lůžku spatřil zjevení a tento moment se zařadil k těm, které ho přivedly ke konverzi. Pavel Kosatík v knize Sám proti zlu píše, že Pitter neuvěřil v Boha proto, že by si jinak neuměl vyložit svět, a že by se proto světa bál: „Od momentu osvícení Pitter svůj vztah k Bohu zažíval naopak jako stav bez tíhy, podobající se čiré radosti. Závěr, že ‚můj život nepatří mně‘, ho vedle vědomí vyššího a neviditelného řádu naplnil blaženým zážitkem účasti na něm a zároveň i vděčností za to ‒ jinými slovy zvýšenou chutí naplnit takový mimořádně svěřený život mimořádným obsahem.“ Když skončila válka a na konci roku 1918 se vrátil domů, mohl se pustit do nové etapy.

Poslání

Neztotožnil se s žádnou oficiální křesťanskou církví. Evangelium vnímal jako výzvu k následování a Bibli si vyložil jako návod k přetváření světa. V prvních poválečných letech ho ovlivňovaly i rozmanité filozofické směry a duchovní hnutí. Stal se vegetariánem a po celý život se cvičil také v různých dalších formách askeze. Zapojil se do pacifistického hnutí a byl v něm aktivní v Československu i na mezinárodní úrovni. Objevil v sobě umění promlouvat k lidem a oslovit je, ve dvacátých letech tak míval přednášky po celé republice. A také začal psát ‒ do novin i brožur, které vydával vlastním nákladem. V letech 1924‒1941 vycházel jeho vlastní měsíčník Sbratření.

Pro jeho náboženské působení ho v českém prostředí nejvíce ovlivnili historik biologických věd a filozof Emanuel Rádl a Josef Šimsa, radikální protestantský křesťan zaměstnaný v osobním sekretariátu prezidenta Masaryka. Pitter krátce studoval na Husově bohoslovecké fakultě, za inspirací se často vydával i do zahraničí a chystal se realizovat vizi náboženského pracovníka, který působí přímo mezi lidmi „na ulici“. Konkrétněji jako pedagog a vychovatel nejmladší generace z okraje společnosti.

Milíčův dům

S přáteli, se kterými vytvořil neformální křesťanské společenství Nový Jeruzalém, se pustil do promýšlení a konečně po letech příprav do budování domu pro děti z chudých rodin na pražském Žižkově. Dům pojmenovali podle Jana Milíče z Kroměříže, náboženského reformátora, který žil v době Karla IV. Plány se proměnily ve skutečnost na Štědrý den 1933, kdy se Milíčův dům (funkcionalistická budova podle návrhu architekta Erwina Katony) otevřel veřejnosti. V té době už byla několik let Pittrovou blízkou spolupracovnicí učitelka Olga Fierzová, původem Švýcarka, která se roku 1928 přestěhovala do Československa. Společně s třetím hlavním spolupracovníkem Ferdinandem Krchem se věnovali dětem, chlapeckým a dívčím družinám zvlášť, denně po škole i o nedělích. Z jejich spolupráce vzešla nová podoba už dřívější Krchovy „výchovy srdcem“ ‒ jejím cílem bylo, aby se samotnému dítěti „zalíbilo být dobrým“. Počet dětí, které Milíčův dům navštěvovaly, se rozrostl ke sto padesáti. Měly k dispozici klubovny, dílny, čítárny, hudební a tělocvičný sál. (Dům v dnešní Sauerově ulici navštěvují děti i dnes, v objektu se nachází mateřská škola.) Často se také chodilo ven, konaly se i pěší výpravy za Prahu a o prázdninách letní tábory, na kterých se uplatňoval mj. skautský, woodcraftový a foglarovský přístup.

Nacistická hrozba

Když se naplno rozběhla činnost Milíčova domu, vybudoval Přemysl Pitter venkovskou ozdravovnu pro nemocné a zdravotně postižené děti v Mýtě u Rokycan. Po obsazení Sudet německou armádou na podzim roku 1938 získal tento dům novou roli. Pitter se aktivně zapojil do pomoci uprchlíkům ze zabraných území a umístil sem dvacet dětí z pohraničí. Vzdálenost od Prahy i okolních obcí umožnila v prvních válečných letech toto místo využít také jako dočasnou ochranu pro děti z židovských rodin.

Akce zámky

V atmosféře po právě skončené druhé světové válce, kdy docházelo v Praze i dalších městech ke krvavému násilí Čechů na Němcích a Pitter byl z jednání spoluobčanů hluboce otřesen, zachytil zprávu o volání o pomoc z koncentračního tábora v Terezíně. Tábor byl v květnu 1945 ještě přeplněný vězni a v posledních týdnech se tam rozmohla tyfová epidemie. Pitter jistě doufal, že se v Terezíně nacházejí i děti, které ještě před pár lety docházely do Milíčova domu a pak kvůli svému židovskému původu skončily v transportech. Začal ihned jednat a hledal objekt, kam by mohl nechat děti převézt. Díky šťastné náhodě se dozvěděl o třech zámcích právě vyháněného barona Ringhoffera: Byly to Olešovice, Štiřín a Kamenice. Připojil se k nim ještě další zkonfiskovaný zámeček profesora Knause v Lojovicích u Velkých Popovic. Ve všech čtyřech budovách byly postupně zřízeny ozdravovny. (O něco později přibyl k budovám penzion Bellevue v nedaleké vesnici Ládví.) Kolem Pittra vznikla skupina dobrovolných spolupracovníků, kteří se dětem věnovali. Vedením tamní nemocnice pověřil lékaře Emila Vogla, který sám prošel koncentračními tábory. První děti byly do Olešovic přivezeny 22. května.

Díky akci Zámky v letech 1945‒1947 byly nakonec zachráněny stovky dětí ‒ a nešlo jen o židovské děti, které se vracely z koncentračních táborů, ale i o děti německé z českých internačních táborů, kde čekaly na odsun. Praktiky při vyhánění Němců spojené s násilím a ponižováním Pittra děsily. Mnohým zachráněným dětem pak pomáhal Přemysl Pitter a jeho kolegové najít ztracené příbuzné.

Po odchodu z Československa

Po komunistickém puči byl Pitter nucen emigrovat. Léta působil v německém táboře pro uprchlíky Valka, spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa a přispíval do exilových časopisů. Závěr života strávil ve Švýcarsku, kde založil Husův sbor Čechů a Slováků v Curychu. Tam také právě před padesáti lety, 15. února 1976, zemřel. Činnost Přemysla Pittra získala mnoho ocenění ve světě, v roce 1964 byl například oceněn titulem Spravedlivý mezi národy, a postupně se o jeho díle dozvídáme i u nás.

Po stopách Přemysla Pittra

V roce 1995 byla na zámku Štiřín odhalena pamětní deska na připomínku akce zámky. Šíření povědomí o Pittrově odkazu se věnuje spolek Kamenicko. Loni se v Kamenici konaly dvě výstavy a v parčíku ve Štiříně proběhl happening Milujte své nepřátele ‒ odkaz Přemysla Pittra a Olgy Fierzové. Uskutečnil se také první ročník turistického pochodu Po stopách Přemysla Pittra, který provedl účastníky po čtyřech zámcích spojených s poválečnou humanitární akcí na záchranu dětí. Akci a osobnosti hlavních zachránců připomínají dva nové pamětní kameny ve Štiříně.

Renata Skalošová

Informace o životě a díle Přemysla Pittra čerpala autorka především z knihy Pavla Kosatíka Sám proti zlu (Praha a Litomyšl 2009). O rozsáhlý archiv Přemysla Pittra a Olgy Fierszové pečuje Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského a zpřístupňuje ho studentům a široké badatelské veřejnosti.

Foto: archiv Národního pedagogického muzea a Knihovny J. A. Komenského