Do muzea vás zve Petra Skřivánková

30. 10. 2025

která propadla tvoření a hledání v sutinách

Péťo, prosím tě, jak se člověk, který vystuduje pověstný matfyz, dostane k rukodělným činnostem a k lásce k vlně, ovcím a psům?

K rukodělným činnostem mě to táhlo vždycky – občas potřebuju vidět za sebou něco hmatatelného. Třeba upletenou čelenku nebo uháčkovaný šátek. Takže jsem háčkovala, vyšívala, pletla… a bavilo mě to stejně, jako rozplétat vzorečky na matfyzu. K ovečkám jsem došla přes psy. Pořídila jsem si borderku, původně na canisterapii, ale ukázalo se, že lidi moc ráda nemá – zato ovce jsou celý její vesmír. Takže jsme začaly pást ovce, pořídila jsem si i vlastní malé stádečko, a já se zamilovala i do ovčí vlny. V muzeu mohu uplatnit i své „technické já“, starám se třeba o muzejní eshop, pokladní systém a občas se můžu vyřádit s excelovými tabulkami.

Ve volném čase se věnuješ taky psí záchranařině. Co ti přináší být zahrabaná v sutinách a cvičit svého psa, abyste mohli v krizových situacích někomu společně pomoci?

K záchranařině jsem přišla jako slepá k houslím. Chtěla jsem jen zjistit, jestli na to Angua má, a během pár měsíců nás záchranařina pohltila. Těžko se vysvětluje, proč trávím víkendy a dovolené zahrabaná v sutinách. Je to prostě práce, která mně i mému psovi dává smysl – probíhá tam zvláštní chemie, soulad, spolupráce. A taky jsem tam našla prima partu přátel. Během asi roku a půl jsme se naučily vyhledávat ztracené lidi v lese i přeživší v sutinách.

Brzy začíná advent. My ho letos v muzeu budeme mít ve znaku udržitelných Vánoc, které jsi už před několika lety odstartovala výrobou přírodních adventních věnců. Proč by lidé měli zavítat právě na tvůj workshop?

Na adventních workshopech se lidé na chvíli zastaví. Zapomenou na uklízení, shánění dárků i stres a prostě si sednou a začnou tvořit. Sleduju, jak zpomalí, usmívají se, užívají si práci s přírodními materiály … a já mám z toho stejnou radost, jako když tvořím sama. Prostě přijďte a uvidíte to malé předvánoční kouzlo.

Adéla Venerová

Foto: archiv Petry Skřivánkové