Hostili jsme studentku

Naše rodina se skládá z pěti lidí, jednoho psa a dvou koček. Nám sestrám-
dvojčatům je patnáct a mladšímu bratrovi dvanáct. Naše mamka začala přemýšlet o tom, jak nás časem někam poslat do zahraničí do rodiny a přitom zjistila, že i do Čech jezdí studenti a že můžeme hostit i my. Mezitím narazila na organizaci AFS Mezikulturní programy. Tak jsme se rozhodli, že to vyzkoušíme z druhé strany. Studentovi je potřeba zajistit postel a pracovní stůl, my máme v domě jeden pokoj navíc, tak to nebyl problém. Vyplnili jsme dotazníky, přáli jsme si spíš holku než kluka, a čekali, jestli se pro nás někdo najde. Pak jsme dostali zprávu, že můžeme hostit sedmnáctiletou Frances z USA.

Na začátku jsme si s Frances psali přes e-mail a všechno se zdálo být v pořádku, ale stejně jsme byli nervózní. Když jsme si pro ni přijeli, tak hrozně jsme se styděli, že jsme za celou cestu domů promluvili jen pár slov o tom, za jak dlouho tam budeme. Teď, po téměř deseti měsících, je to úplně jiné. Ona o nás mluví jako o sestrách, my o ní taky. Žije u nás, učí se česky, výborně vaří a peče, to se nám moc líbí. Je z Floridy a naučila nás jíst spoustu nových, spíše latinskoamerických jídel. Chodí do septimy našeho gymnázia a říká, že její třída je super. Všechny předměty má v češtině, jenom na němčinu nemusí, místo toho chodí do jiných tříd pomáhat s angličtinou. I my doma jsme se zlepšili v angličtině, nebojíme se mluvit. Se školou byla Frances na lyžáku a na vodáckém kurzu i na týdenním pobytu v Anglii, v Říčanech chodila do tanečních, s AFS byla pár dní v Berlíně, s námi v Maďarsku… Zdaleka ale nestihla všechno, co měla v plánu. Strašně rychle se blíží doba jejího odjezdu a nikomu z nás se o tom nechce přemýšlet. Víme, že to pro obě strany bude těžké a že se nám bude stýskat. Hostili jsme poprvé, a přestože jsme od AFS měli předem dost informací, nevěděli jsme, co nás čeká. Jsme ale všichni moc rádi, že jsme se k tomu odhodlali. Měli jsme sice člena rodiny navíc, ale jeden strávník se v naší rodině snadno ztratí. Jsme domluvené, že zůstaneme v kontaktu a že za Frances přijedeme. Jen tak říct ahoj a nechat ji odletět prostě nejde a myslíme, že ani ona by to nedokázala. A pro nás bude rozhodování, jestli jet někam do ciziny, mnohem jednodušší. Určitě budeme chtít někam jet!