Hudebník, šachista a herec Jan Vlček: Říčany mám opravdu rád

Říčaňák Jan Vlček (20) pochází z hudební rodiny, hraje rovnou na klavír i trubku. Letos úspěšně maturoval a plánuje studovat v zahraničí. Také je skvělý šachista, občas si zahraje fotbal či squash a zakusil herecké řemeslo v jedné z hlavních postav ve filmu Občanský průkaz. Navíc v červnu spolu se svými bratry uspořádal benefiční koncert na podporu výstavby denního stacionáře v Říčanech.

Pocházíte z hudebně zaměřené rodiny, hrajete na trubku a klavír, bratr Josef na housle a bratr Vilém na violoncello. Další dva sourozenci a rodiče také hrají na nějaké hudební nástroje?

Tatínek hrál na housle, které studoval jako hlavní obor na konzervatoři a maminka hrála na klavír. Oba potom vystudovali hudební vědu, kde se seznámili. Dnes už aktivně nehrají a namísto toho cvičí právě s Eliškou na klavír a s Toninkou na housle.

To u vás musí být docela veselo, když chtějí všichni začít cvičit. Čím to, že jste si vybral zrovna trubku a klavír?

Proč jsem si vybral právě klavír a trubku, na to dnes už nedokážu odpovědět. Myslím si, že u trubky se mi líbil její vznešený zvuk a na klavír doma improvizovával tatínek, takže asi proto. Ale je to tak dávno, že to jsou spíš dohady. S cvičením je občas legrace. Všichni vždycky chtějí cvičit v obýváku, protože je to největší místnost a je tam nejlepší akustika a ten, kdo chce cvičit na klavír navíc ani nemá jinou možnost. Takže máme propracovaný systém, kdo na jaký nástroj a za jakých podmínek má před kým přednost. Naštěstí alespoň bydlíme v domě, takže nemáme problémy se sousedy, i když si myslím, že i tak nás asi dost často slyší. 

Na jaký z těchto nástrojů hrajete raději?

Na otázku, na který nástroj hraju raději, nedokážu odpovědět. Každý je úplně jiný a každý má své kouzlo. Když půjdu na koncert špičkového klavíristy nebo trumpetisty, bude to pokaždé úplně jiný zážitek, ale obojí bude skvělé. Nutno podotknout, že klavír je v mnoha ohledech jaksi „praktičtější“. Zpravidla nepotřebuje doprovod a klavírní hudbu je možné si užít i v menších prostorách, zatímco hrát na trubku v malém pokoji je peklo.

Jaký je zatím váš největší hudební zážitek nebo úspěch?

S úspěchy se chlubit nebudu, protože v porovnání s mými bratry, kteří pravidelně vyhrávají všemožné mezinárodní soutěže, by působily jaksi mdle. Hudba mi ale přinesla velkou spoustu zážitků. Mohl jsem se podívat do Dánska, Norska, Itálie a dokonce také do Dubaje a New Yorku. Také jsem se souborem hrál při různých slavnostních příležitostech, například v Parlamentu ČR nebo na Ministerstvu zahraničních věcí. Mezi největší hudební zážitky řadím, když jsem mohl hrát v našem školním orchestru, který doprovázel Beethovenův trojkoncert v provedení bratrů Josefa a Petra Špačkových a Ivo Kahánka, nebo když jsme doprovázeli Miroslava Sekeru hrajícího Chopinův klavírní koncert. Ze všeho nejraději ale vzpomínám na muzikál Fantom opery v jednom z divadel na Broadwayi a neuvěřitelný zážitek byl také svatováclavský chorál v provedení asi čtyřiceti mužských hlasů ve srubu uprostřed lesů někde ve východních Čechách.

S bratry jste v červnu vystupoval na již druhém benefičním koncertě, z něhož jde výtěžek ze vstupného na výstavbu denního stacionáře OLGA v Říčanech. Jak vás napadlo pořádat takový koncert?

Pro naše přátele a známé jsme pořádali každoroční „salóny u Vlčků“, což byly takové malé koncerty. Postupem času se ovšem počet zúčastněných zvyšoval, až náš obývák přestal být vyhovujícím prostorem. Hledali jsme nové místo, kde bychom mohli koncerty dělat i nadále a první, co nás napadlo, byla Labuť. A potom někdo přišel s myšlenkou, že by bylo pěkné využít koncert pro podporu takové bohulibé činnosti, jako je projekt stacionáře OLGA, a vznikly naše benefiční koncerty.

Jak se vám v bratrském triu hraje, vystupujete spolu často? Fungujete již jako profesionální kapela, nebo neplánujete ji založit?

Hrávali jsme spolu hodně a s velkým úspěchem. Například v Itálii jsme společně vyhráli mezinárodní soutěž Citta di Barletta, což je asi současně můj největší hudební úspěch. Nicméně potom jsme na několik let úplně přestali. Chyběla chuť a motivace, což bylo do značné míry dané právě tím, že hraju na dva nástroje a jako hlavní obor jsem studoval trubku. Díky koncertu pro stacionář jsme teď opět dostali důvod hrát a já jsem si to velice užil. Hudba je krásná, obzvlášť když ji můžete s někým sdílet. Jako bratři si na pódiu rozumíme asi víc než většina ostatních souborů. Pokud je skladba perfektně technicky dotažená, cítíme ji výrazově velice podobně, ne-li úplně stejně. Ale jako profesionální kapela nefungujeme a asi nikdy ani nebudeme. Společně hrajeme pro radost naši i ostatních, ale naše profesní dráhy se velice pravděpodobně rozejdou.

Letos jste maturoval na Gymnáziu a Hudební škole hl. města Prahy, kde jste se také věnoval hudbě. Jaké studijní plány máte do budoucna, zvítězí hudba, nebo nějaký jiný obor?

Hudbu dál studovat nechci. Myslím si, že kdybych měl veřejně hrát každý den, ztratila by pro mne svoje kouzlo. Také jsem před každým koncertem neuvěřitelně nervózní, což se do jisté míry dá zlepšit pravidelným hraním, ale nikdy ne dost. Proto jsem se rozhodl studovat psychologii a management.

Také chcete odjet studovat do Skotska. Proč jste si zvolil právě tuto zemi?

Do Skotska jsem se hlásil z velice prozaického důvodu – jako občan členského státu Evropské unie mám nárok na proplacení školného od skotské vládní agentury. Jediný cizí jazyk, který pořádně umím je angličtina, takže jsem zase tolik na výběr neměl. Hlásil jsem se také do Ameriky, protože studovat tam byl můj sen. Dostal jsem se na různé univerzity, ale nakonec zvítězila finanční jistota společně s neomezenými možnostmi pracovat, což je v Americe problém.

Jak náročné byly přijímací zkoušky?

Přijímací řízení je úplně jiné než v Čechách. Univerzity ve Skotsku se stejně jako ty v USA snaží o celkové hodnocení uchazeče. Neskládají se přijímací zkoušky. Namísto toho student vypracuje takovou složku, která obsahuje všechny možné dokumenty, od motivačního dopisu až po souhrn mimoškolních aktivit. Na tomto základě si univerzity vybírají. Celkově si myslím, že je přijímací řízení náročnější než na české univerzity, ale určitě se to dá zvládnout. Také existují různé instituce, které poskytují zájemcům bezplatné poradenství. Například Fulbrightova komise a její studijní poradce pan Jakub Tesař, který mi velice pomohl a kterého bych chtěl velmi doporučit všem případným zájemcům. Velice důležité je začít řešit studium včas, a to alespoň rok až rok a půl dopředu.

Kromě toho, že jste nadějným hudebníkem, máte ještě plno dalších zájmů, ve kterých sklízíte mnoho úspěchů. Hrál jste třeba ve filmu Občanský průkaz, který se shodou okolností natáčel v Říčanech. Jak vzpomínáte na vaši roli Míti a jak jste se k filmu vlastně dostal?

S Míťou jsme si sedli. Samozřejmě rozdíly se najdou. Hudební talent mám, ale rozhodně nejsem génius a nikdy bych nedokázal napsat žádnou symfonii. Jinak jsme si ale různými vlastnostmi hodně podobní. Myslím si, že to byl také důvod, proč si Ondřej Trojan vybral právě mne. Na casting jsem se dostal vlastně přes hudbu, protože k nám do školy přišel email, že shánějí klavíristu do filmu a já jsem to odpoledne zrovna neměl nic na práci, tak jsem šel. Šlo nás tam ze školy několik a Libor, který byl o dva roky výš než já, sice roli klavíristy nedostal, ale zato dostal hlavní roli Petra. A také Jenůfa, která hrála Hanku, chodila k nám. Takže to byl nakonec v podstatě takový školní projekt.

Jak se vám tato zkušenost líbila, nechtěl byste se dát na hereckou dráhu a zahrát si ještě i v dalších filmech nebo na divadle?

Svět filmu a filmařů byl něco úplně jiného, než co jsem do té doby zažil. Nedá se to moc popsat, protože těch aspektů, které v tom hrají roli, je neuvěřitelné množství. Všude je neustále shon, pořád někdo něco hledá, někdo něco potřebuje, ale všichni se hlavně snaží, aby byli ti správní lidé a ty správné věci na place v tu správnou chvíli. Všechno se neustále točí kolem režiséra a herců. Dokud prostě herci nepředvedou to, co režisér chce, tak se dál nejde, i kdyby se u toho měl strávit celý den. Herce také všichni opečovávají. Klidně se při natáčení můžou potkat dva kamarádi, kteří spolu běžně chodí do hospody a pokud je jeden herec a druhý komparzista, tak je herec v dané situaci automaticky „nadřazený“. Je to až směšné. Jeden z důležitých poznatků, který jsem si z natáčení odnesl je, že člověk musí za všech okolností zůstat sám sebou. Nemyslím si, že bych se povyšoval, ale člověk si neskutečně snadno zvykne, že se o něj pořád někdo zajímá. Hereckou kariéru neplánuji. Velice obdivuji lidi, kteří umějí hrát v divadle a které to baví. Jak z natáčení, tak z hudby vím, jak snadno a rychle často opakovaná situace nebo skladba zevšední a jak je potom těžké se do ní naplno vžít a prožít ji. Odehrát všechny zkoušky a potom opakovat v divadle to samé představení každý večer je podle mne vskutku heroický výkon. Kdybych dostal příležitost zahrát si v dalších filmech, využil bych jí, ale aktivně ji vyhledávat nehodlám. Míťa mi byl podobný. Nejsem si ale jistý, jestli pro hraní, ve smyslu přijímání různých rolí a charakterů, mám talent.

Stejně tak jste výborným šachistou, v dětství jste získal mnohá ocenění. Jste stále aktivním hráčem? A v čem osobně má pro vás tato hra největší přínos?

Šachy hraju rád, ale na turnaji jsem nehrál už opravdu dlouho. Spíš si doma občas zahraju s Vilémem, který je na podobné úrovni jako já a těším se, že se k hraní někdy vrátím. Většinu své šachové kariéry jsem strávil v Klubu šachistů Říčany 1925, který je velmi přátelský a současně na výborné úrovni. Šachy pro mne měly veliký význam. Díky nim jsem rozvinul schopnost strategického plánování, stejně tak jako kombinování a předvídání jednání ostatních. Díky různým mistrovstvím, která trvala celý týden, jsem se také hodně osamostatnil, protože se stávalo, že se mnou nikdo z rodičů nemohl jet.

Zapomněla jsem ještě na nějaké vaše jiné oblíbené aktivity?

Ze všeho nejraději jsem, když můžu být s přáteli. Občas si také rád zahraju fotbal, squash nebo jiné sporty, ale nic z toho nedělám soustavně.

Žijete s rodinou v Říčanech. Jaký k městu máte vztah a jaká místa zde máte nejradši?

Bydlíme tu už přes dvanáct let a Říčany mám opravdu rád. Ať už se jedná o bruslení na Mlýňáku a na Marvánku, procházku kolem zříceniny nebo posezení v kavárně, zatím jsem vždycky našel to, co jsem hledal. Rád bych vyzdvihnul Japonskou zahradu v Thomayerově ulici, která je od jara do podzimu volně přístupná pro veřejnost. Myslím si, že to je velice zajímavé místo skvělé pro odpočinek. Na Říčanech si velmi cením toho, že se zde lidé zajímají o veřejné záležitosti. Že se aktivně zapojují do veřejného života a snaží se jej zlepšit, jak pro sebe, tak pro druhé. Jsem přesvědčený, že to je základ skutečné demokracie. 

Co se vám zde naopak nelíbí, co byste naopak v Říčanech vylepšil? 

Říčany tradičně bojují s obtížnou dopravní situací a nedostatkem míst ve školách a školkách, ale já osobně se ani s jedním z těchto problémů příliš do styku nedostávám. Když musím jet do Prahy, tak si občas zastesknu po kinu nebo plaveckém bazénu, ale to už by se snad také mohlo brzy změnit, takže mne nic podstatného nenapadá.

A na závěr zkusíme pohlédnout do budoucnosti. Kde byste se nejradši viděl za 10 let, máte nějaké životní cíle a nesplněné sny? 

Přiznám se, že pro mne je dlouhá doba i jeden rok, natožpak let deset, takže jde spíš o věštění než pohled do budoucna. Chystám se poměrně dlouho studovat a možná i pracovat v cizině a deset let je zhruba časový horizont, kdy už bych chtěl být natrvalo zpátky v Čechách. Mým životním cílem je podílet se na budování české společnosti, která by byla plně demokratická a občansky angažovaná.

Autorka: Adéla Michalová