Jak jsme prožívali listopad 1989

29. 11. 2019

Pro účely výstavy „Osmdesátky – Jak jsme tady žili/Až do sametové revoluce“ jsme oslovili příznivce, spolupracovníky i pracovníky našeho muzea s jednoduchou otázkou: Jak jsi prožíval(a) listopad 1989? Co se tenkrát dělo v tvém osobním životě? Do dvou odpovědí máte možnost se začíst i na tomto místě.     

S trikolorou na kabátě

Sedmnáctý listopad byl pátek a já ho trávil ve škole. Bylo mi sedmnáct a chodil jsem do 3. ročníku SPŠ strojnické. V ten den byla „delegace zástupců studentů naší školy“ pozvaná do budovy Okresního výboru KSČ na povídání a chlebíček s limonádou k oslavě Mezinárodního dne studenstva. Trochu jsme jim záviděli, nás čekaly čtyři hodiny dílenských prací. Večer proběhly nějaké informace v televizních zprávách, ale byly tendenční – informovali o „výtržnosti“ na Národní třídě. V sobotu odpoledne jsem pospíchal do tanečních (kurz probíhal od října pravidelně každou sobotu), ale na dveřích kulturního domu byl vyvěšený papír A4 strojopisem, že vzhledem k událostem v Praze se hodiny tanečního kurzu do odvolání ruší. Před dveřmi nás už stálo mnoho, byli jsme trochu zklamaní. Co s volným časem? Společně jsme se vydali na náměstí (ve Žďáru nad Sázavou), někteří totiž už věděli, že se tam něco děje. Kolem morového sloupu byly zapálené svíčky a ležely vlaječky, omotaná stuha trikolory. Stál tam malý hlouček lidí, mluvilo se jen tiše o zabitém studentovi a o tom, že to v Praze „začalo“. Pršelo se sněhem, bylo již chladno, stmívalo se. Dorazil jsem domů s trikolorou na spínacím špendlíku v klopě zimního kabátu, svlékl se ze saka a povídal si s rodiči. Poslouchali jsme v kuchyni rádio, další nové zprávy. Táta byl nadšený a vzpomínal na historky z roku 1968, máma měla obavy a nedělala si iluze, k celospolečenské změně byla spíš skeptická. Ale i doma jsme našli trikoloru a máma, táta i starší bratr si ji dali na špendlík do klopy. Nejzajímavější bylo pondělí ve škole. Část učitelů se událostem nehodlalo věnovat a dál „chtěli učit“, jiní s námi nadšeně diskutovali o probíhajících událostech, o informacích z Prahy, někteří zase nevybíravým způsobem kritizovali studenty a herce, kteří rozdmýchávají nepokoje. Ti nás také nabádali k sundání trikolory, nepodepisování žádných petic, neúčasti na jakýchkoli podobných akcích, demonstracích a dokonce vyhrožovali, že nemusíme dostudovat. Starší studenti zakládali studentský výbor. „Revoluci“ se vyčlenila nástěnka hned naproti vstupním dveřím. Nálada ve škole byla neuvěřitelně silná. Jasně se ukázalo rozdílné lidské smýšlení – ovlivněné léty normalizace – i politická příslušnost každého z učitelů, ale i sousedů, lidí na malém městě.

(Vítek, v listopadu 1989 sedmnáctiletý)

Babička bojovnicí
za svobodu

V listopadu 1989 jsem s manželem a dvouletou dcerou bydlela v Říčanech a čekala jsem každým dnem své druhé dítě. Ve čtvrtek 9. listopadu se nám narodila krásná zdravá holčička. Jako každá maminka jsem byla na svoje miminko náležitě pyšná a hned po návratu domů jsem se chtěla pochlubit celé rodině i známým. O víkendu 18. a 19. listopadu se u nás dveře netrhly. Návštěvníci přicházeli a všichni vzrušeně debatovali o pátečních událostech v Praze. Teprve na odchodu se jen tak mimochodem zeptali na miminko. Někteří na důvod návštěvy úplně zapomněli. Ani moje maminka, která pracovala jako účetní v divadle, zdánlivě nejevila o svoji vnučku zájem. Tehdy mne to mrzelo, ale časem mi došlo, že se z ní ze dne na den stala statečná bojovnice za budoucnost dětí i vnoučat. Hercům z divadla, kteří jezdili informovat lidi po celé republice, smažila na cestu bramboráky s česnekem, aby jim nechyběla energie, vařila horký čaj, aby nenastydli. Trávila dny i noci v divadle. Svoji vnučku viděla až o Vánocích. Další vzrušené dny i noci jsem trávila s miminkem v náručí u černobílé televize. Moc mě zajímalo, co se v Praze děje, ale se dvěma maličkými dětmi jsem se do velkoměsta bála. I teď, po třiceti letech, když se mne někdo zeptá, jak jsem prožívala listopad 1989, vzpomenu si na ten malý uzlíček štěstí, který nikoho, kromě mne a manžela, tehdy nezajímal.

(Jana, v listopadu 1989 pětadvacetiletá)

Podělte se o prožitky z konce roku 1989 i vy – máte možnost je zanechat na výstavě v Muzeu Říčany. Rádi je zprostředkujeme i dalším návštěvníkům.

Renata Skalošová, Muzeum Říčany

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2019 Všechna práva vyhrazena