Jarní přílet stěhovavých ptáků

28. 2. 2026

Březen přináší delší a teplejší dny, odkvétající sněženky, rozkvétající krokusy, petrklíče, podběly, vrby a také bzučí první hmyz. Přichází jaro a s ním pestrá nabídka potravy, jak pro ptáky, kteří u nás zimovali, tak pro tažné druhy, které postupně přilétají. Nadcházející dobu hojnosti ptáci využijí k námluvám a vychování nové generace.

Kalendář příletů začíná už během února. Prvními navrátilci bývají skřivani. Jejich trylkový zpěv ve výšce nad loukami a poli byl vždy vyhlíženým signálem končící zimy. Dostal se tak do lidových pranostik, například: „Na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout. Na svatého Matěje slunce pozře závěje a skřivan si vesele zapěje.“ V únoru se objevují také první jeřábi popelaví, konipasi bílí, špačci, čejky chocholaté nebo čápi.

V březnu přilétá hlavní vlna čápů bílých a špačků, připojují se drozdi, holubi hřivnáči, strnadi, červenky a budníčci. Zároveň se během března loučí naši zimní hosté ze severu. Z krmítek odlétají brkoslavi, hýli a čečetky.

V dubnu přilétají pěnice, vlaštovky a jiřičky. Na přelomu dubna a května dorazí poslední z tažných druhů: ťuhýci a rorýsi, obyvatelé měst.

K dlouhému putování využívají ptáci dvě základní techniky letu: aktivní stálé mávání křídly a pasivní plachtění. Velcí plachtiví ptáci, například čápi, vyhledávají stoupavé proudy teplého vzduchu. Ty je vynesou do velkých výšek, odkud se pak postupně snášejí. Proto čápi sledují migrační koridory s těmito výtahy, které se ale tvoří jen nad pevninou. Naši čápi bílí migrují na africká zimoviště dvěma trasami – západní přes Gibraltar a východní přes Bospor a Suez.

Strategii, která šetří energii díky aerodynamickému stínu, používají například husy, jeřábi nebo labutě. Hejna se tvarují do typické formace připomínající písmeno V.

Některé malé druhy jako skřivani, budníčci, červenky nebo pěnice létají často v noci. Zmírňují tak riziko, že je někdo uloví.

Sledování prvních příletů má v Česku dlouhou tradici ‒ data se sbírají už od roku 1828. Dnes se může zapojit každý, zadáním pozorování do faunistické databáze AVIF, kterou provozuje Česká společnost ornitologická. Více míst sledovaných pozorovateli znamená lepší šanci zachytit proměny v časování migrace.

Probíhající změna klimatu totiž do zaběhnutého rytmu výrazně zasahuje. Jarní přílety se u řady druhů posouvají o dny až týdny, mění se doba hnízdění i délka pobytu na hnízdištích. Ne vždy se ale ptákům podaří sladit návrat s vrcholem nabídky potravy, což může vést k poklesům populací, zejména u dálkových migrantů. Některé druhy zkracují vzdálenost tahu nebo přestávají migrovat úplně, protože mírnější zimy jim umožňují zůstat blíže hnízdištím.

Migrace ptáků lidi fascinovala dávno před vznikem moderní vědy. Už Aristoteles popisuje v díle Historia Animalium, že vlaštovky na zimu mizí. Domníval se, že neodlétají, ale upadají do stavu strnulosti. Tento omyl přetrval téměř dva tisíce let a teprve v 19. století jej vyvrátila systematická pozorování a kroužkování ptáků. Přestože dnes máme k dispozici například satelitní sledování, stále nevíme vše. Třeba proč kukačka létá do Afriky jinudy, než kudy se vrací do Evropy? Jaké jsou fyziologické detaily ve vnímání magnetického pole, kterými se ptáci řídí? Jak mladí ptáci poprvé sami najdou přesné zimoviště?

Jakub Halaš