Letec a dobrodruh Karel Vondruška

Článek vznikl s přispěním Pavla Dvořáka a Jana Petříčka

Podařilo se mu žít ve svobodě i dobýt velký svět, ale jeho životnímu příběhu zůstala hořká příchuť. Chlapec z obyčejné rodiny (jeho tatínek provozoval řeznictví na říčanském náměstí) byl přijat na prestižní Leteckou vojenskou akademii. Po únoru 1948 jej ovšem vyloučili, opustil republiku a dostal se až za oceán. Dosáhl amerického občanství a úspěchů v zaměstnání. K létání se už nikdy nevrátil. Zemřel sám v lednu 2012, krátce po osmdesátých čtvrtých narozeninách.

Jeho kamarád ze školních lavic Jan Petříček o něm dnes říká, že to byl zdravý kluk: hodně sportoval, hrál šachy, dobře se učil. Znali se od svých osmi let, to se rodina Vondruškova přistěhovala do Říčan. Karel se narodil ve Vysokém Mýtě a část dětství prožil s rodiči a starší sestrou Růženou v Praze. Do hlavního města později dojížděl na strojní průmyslovku. Velmi rád četl a celý život vyhledával klasickou hudbu. Úspěšně složil náročné přijímací zkoušky a v říjnu 1947 byl přijat na Leteckou vojenskou akademii (LVA) v Hradci Králové.

První let

„Zůstaňte tam!“ Ta věta mi zůstane navždy v paměti jak poslech rajské hudby, jak hlahol andělských trub. Hbité připoutání, několik podpisů o všech možných poučeních, poslední rady, snad trochu závistivé pohledy, povzbuzující úsměv a prchám na start. Žhavě červený kouř se valí od kontroly. Boha, změna startu! (…) Znovu promýšlím, ujišťuji se o úkonech tak dlouho, až mi při protahování chcípne motor. Rychlé nahození, netrpělivé mávnutí rukou, tři prsty sunou plyn, tlačím, srovnávám a myslím jen na levý hnát. Skutečně, neutekla tolik. Start se zdařil, stoupám jak okřídlený ďábel, zatáčím vlevo… No okruh řezat nesmím. Ženu to skoro k Josefovu, stáčím, letím, stáčím, mám plné ruce práce, ale jak nasadit? Jsem krátký jako hrom, dotahuji se přemírou plynu. Oči mi visí na ubíhající zemi, rovnám plyn, přitahuji, teď! Teď! (…) První proletěné sólo! Jedna věta, kolik se ale za ní skrývá práce, dřiny, vzrušení, ale také blaha, nadšení, radosti a půvabu. Lidičky, mám první sólo! Že to nic neznamená? Vždyť je to pro mne vše, všechno, všecičko!

(z deníku Karla Vondrušky, zápis 22. dubna 1948)

Karel Vondruška (1. 1. 1928–3. 1. 2012

foto: z archivu P. Dvořáka

Doba ale mladíkům s dobrodružnou povahou a touhou po křídlech nepřála. Pouhých osm měsíců po šťastném prvním letu, krátce před Vánocemi, byl Karel spolu s dalšími patnácti spolužáky z akademie vyloučen. Šlo už o několikátou skupinu akademiků, kteří byli po únoru 1948 vyloučeni kvůli nesouhlasu s novým režimem. Vyhazovy pokračovaly i v následujícím roce. Propuštění se dělo na základě tajného rozkazu Ministerstva národní obrany, v němž se mj. píše: „Tito akademici převzali vědomě všechny negativní politické zásady od bývalých reakčních a protilidových příslušníků velitelského a profesorského sboru LVA, kteří většinou dnes sběhli za hranice.“ Karlovými učiteli byli piloti létající za druhé světové války u britského Královského letectva (Royal Air Force), např. podplukovník Jaroslav Muzika a štábní kapitán Miroslav Laštovka. Necelý rok po převratu, počátkem února 1949, byli téměř všichni západní letci, kteří sloužili v LVA, propuštěni z československého vojenského letectva. Samotná akademie byla zlikvidována v roce 1951.

Odchod z vlasti

Vyloučení studenti LVA byli rozesláni po celé republice, Karel Vondruška pracoval v kladenských dolech. Když dostal volno na návštěvu rodiny, zastavil se u kamaráda z dětství. „Z jeho řeči jsem poznal, že se přišel rozloučit,“vzpomíná Jan Petříček a dodává: „Můj táta, legionář, souhlasil, že tady mu pšenka nepokvete.“ V červnu 1949 se mu podařilo přejít hranice u Vranovské přehrady. Dostal se do zajateckých táborů v Rakousku a v Německu. Situaci, v níž se mladí akademici ocitli, vysvětluje po letech Karlův spolužák a přítel Václav Chadim v dopise prezidentovi Václavu Havlovi z 1. října1991: „Vedli jsme tenkrát v roce 1948 s kamarády mezi sebou velké debaty o tom, co je vlastně v dané situaci naší povinností. Svou vojenskou přísahu jsme složili před únorem 1948, bylo nám jasné, že republika ztratila nezávislost a že něco jakožto vojáci z povolání dělat musíme (…). Mezinárodní situace byla v té době berlínské blokády a korejské války velmi napjatá. Mysleli jsme si, že válka mezi SSSR a Západem vypukne nejdéle do dvou nebo třech roků, byli jsme přesvědčeni, že naše místo je v R.A.F. a ne v PTP, a proto jsme odešli za hranice.“ Nepovažovali se za emigranty ani exulanty, ale za účastníky třetího odboje. I když se zkušení piloti z LVA, kteří odešli z Československa před nimi, snažili svým žákům pomoci – dostat je zpět k létání nebo alespoň do lepších podmínek –, tyto plány nevyšly. Asi dvacet akademiků se rozprchlo do světa. Zabydleli se v Austrálii, na Nové Guineji, v Kanadě, v Brazílii, ve Švédsku a v západním Německu. Jen několika z nich se podařilo znovu usednout do pilotní kabiny.

Amerika

Karel Vondruška z Německa vycestoval do Kanady; přihlásil se do programu, ve kterém mezi uprchlíky hledali dřevorubce – odplul lodí z Brém na Vánoce 1950. Po několikaměsíční tvrdé práci v kanadských lesích se přesunul do Vancouveru… a chytil správný vítr. Při zaměstnání začal studovat a roku 1959 obdržel bakalářský titul na Univerzitě  Britské Kolumbie, stal se strojním inženýrem. Získal kanadské občanství a zažádal si o udělení amerického. „Jeho neobyčejnou akčnost a tah na branku lze posoudit podle toho, že se okamžitě po ukončení studií přestěhoval do USA,“ zmiňuje Vondruškův synovec Pavel Dvořák. Ten se o strýcův životní příběh detailně zajímal. Deníkové zápisy, korespondenci s kamarády a rodinou i vzpomínky a postřehy blízkých shromáždil do publikace Karel. Díky němu víme, že s matkou a rodinou své sestry si Karel dopisoval od druhé půlky padesátých let do roku 1980. Z Ameriky posílal také podobenky a barevné pohlednice, které v socialistické šedi působily jako zjevení.

Ve Spojených státech si našel nejprve místo inženýra v konstrukční kanceláři v Northridge v Kalifornii. V tomto státě prožil většinu dalšího života, stáří potom v Nevadě. Vystřídal několik zaměstnavatelů, dál studoval. V listopadu 1964 dostal po pěti letech čekání americké občanství. V letech 1965 až 1973 byl zaměstnán ve zbrojní a raketové divizi firmy Philco- Ford v Newport Beach. Povýšení do pozice „Senior Engineer“ znamenalo definitivní pozitivní zlom v jeho kariéře. Daří se mu finančně, volný čas tráví podle svých představ – s americkými přáteli lyžuje, hraje tenis a šachy. Cestuje a vydává se i do Evropy. Domů psal tu a tam o svých známostech. Nikdy se však neoženil a neusadil.

Výlet do New Yorku

foto: z archivu P. Dvořáka

Návraty

Po sametové revoluci 1989 byl Karel Vondruška na základě morální a politické rehabilitace mimořádně povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě. Rehabilitační list podepsaný tehdejším ministrem obrany Lubošem Dobrovským za ním doputoval do Ameriky v červnu 1992. Karel toužil po československém (českém) občanství. Pokud by je dostal, dokázal si představit, že by se vrátil. To se však nestalo, na základě předválečných dohod ztratil československé občanství přijetím amerického. S touto komplikací se jen těžko vyrovnával.

Naši zemi navštívil dvakrát: na přelomu let 1991–1992 a na jaře 2001. V roce 1992 i při druhé návštěvě bydlel v Říčanech u Petříčků nedaleko nádraží a často odjížděl do Prahy. Setkal se s několika přáteli, ale o návraty do minulosti příliš nestál. Po příletu domů píše Janu Petříčkovi a líčí poslední procházku po Praze: „Byla to klika, že jsem chytil ten první vlak ze Říčan. Už v pět třicet jsem pochodoval po Václavském náměstí. Slunce právě vycházelo nad Museem a viděl jsem jenom několik metařů, opírajících se o košťata. Podíval jsem se na hodinky a viděl jsem, že to mohu napálit do Starého města. (…) Rozhodl jsem se ještě jednou se podívat na Hradčany. Na celém Karlově mostě bylo asi dvacet lidí, na modrém nebi nebyl ani mráček a ranní slunce osvětlovalo Hrad. Celé to ráno to byla nejkrásnější Praha, jakou jsem kdy viděl, a ta poslední hodina stála za to cestování 20 000 kilometrů.“ Napsal v červnu 2001. Dopisy si dávní kamarádi vyměňovali ještě několik dalších let.

Renata Skalošová

s přispěním Pavla Dvořáka, synovce K. Vondrušky

Článek vznikl i díky setkání s Janem Petříčkem. Většina citací pochází z rukopisné knihy Karel (Kostelní Radouň 2013).