Loučení s Miroslavem Hudečkem

„Co nevytvoříte v čase, který je vám vyměřen, nikdo to za vás již nevykoná.“ Tento citát Jana Amose Komenského stál v záhlaví parte Miroslava Hudečka, kterého jsme ještě nedávno potkávali v říčanských ulicích.

Neúnavně jezdil navštěvovat svou paní, v posledních letech už upoutanou na nemocniční lůžko. Vyřizoval nejrůznější pochůzky a po cestě na autobusovou zastávku na Černokostelecké často nahlédl do některého z obchodů nebo provozovny a zdravil se s dobrými známými. Když přišel na poštu, bylo ho tam plno. Na náměstí nezapomněl panu včelaři u stolku se sklenicemi medu pochválit ten akátový a v nově otevřeném bistru rád ochutnal polévku. V dubnu ještě s radostí oslavil 90. narozeniny, a i když sil ubývalo a zdraví ho začínalo zrazovat, plánoval, že ke konci června zase vyrazí do rodné, milované Strážnice na folklorní festival…

Uvedená Komenského slova byla pro něho i jeho ženu Olgu důležitá, s lety nabývala na síle a v tom, že se jimi budou chtít loučit s pozemským světem, měli Hudečkovi už dlouho jasno. Považovali za podstatné „předat své dílo do dobrých rukou“.  Zmínil to i P. Michal Němeček, administrátor římskokatolické farnosti u baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, když se zde 11. července konal pohřeb Miroslava Hudečka. V závěru života vložil spoustu sil do vyjednávání a zařizování, aby se jeho a manželčina tvorba ocitla skutečně v dobrých rukou a ve vhodném prostoru.

V Říčanech se manželé Hudečkovi pohybovali od začátku sedmdesátých let, kdy v Akátové ulici začali budovat rodinný dům s ateliéry. V té době ‒ on sochař, ona sochařka-keramička ‒ žili intenzivně tvorbou a rodinou. Dcera Veronika a syn Dominik byli od malička u toho, když vznikala umělecká díla jejich rodičů, a velmi brzy začali oba projevovat výrazný výtvarný talent. Hudečkovi nejprve přejížděli mezi Prahou (kde po studiích bydleli a pracovali), Říčany a Břeclaví-Poštornou, tam v Poštorenských keramických závodech dotvářeli svá díla z keramiky. Od devadesátých let se začali intenzivněji zapojovat do kulturního a společenského života v Říčanech. Miroslav Hudeček vytvořil pro zdejší náměstí portréty Tomáše Garriqua Masaryka a Jana Amose Komenského. V říčanském kostele mohou návštěvníci obdivovat jeho Pietu a Anežku Českou.   

Dům Hudečkových byl odjakživa místem setkávání a pohostinnosti. Zastavovali se tu příbuzní a přátelé z různých koutů země i ze zahraničí, vítaní zde byli také Říčanští, ať už šlo o naplánovanou návštěvu, nebo o náhodné kolemjdoucí, kteří obdivovali romantickou zahradu se sochami a zahradními solitéry. Schopnost navazovat (a udržovat) přátelství si Hudečkovi zachovali do vysokého věku. Od dubna do června 2022 se v Městské galerii v Říčanech konala, kvůli covidu dlouho odkládaná, jejich souhrnná společná výstava Carpe Diem. Při vernisáži zaplnili přátelé a příznivci Hudečkových koncertní sál Staré radnice do posledního místa k sezení i stání. Tenkrát jim vytrvalým dlouhým potleskem mohli vyjádřit své poděkování za jejich dílo a za přístup k životu. I když zažili tolik bolesti (vždyť přežili obě svoje vytoužené talentované děti), nepřestali jít lidem vstříc s vřelostí a srdečností. Na poslední cestu hráli panu Hudečkovi muzikanti ze Slováckého krúžku v Praze moravské lidové písničky. Třeba i Chvála Bohu, že sem sa narodiu...   

Vděčnosti, s kterou život přijímal, jsme se od Miroslava Hudečka mohli učit. A může nás inspirovat i dál, jak se uměl ‒ přes všechny překážky a ztráty ‒ ze života a jeho krás radovat.

S láskou a úctou Renata Skalošová