Loučení s Olgou Hudečkovou

30. 10. 2026

„Co nevytvoříte v čase, který je vám vyměřen, nikdo to za vás již nevykoná.“ Tento citát Jana Amose Komenského stál v záhlaví parte Olgy Hudečkové, která tiše odešla dne 11. září. V listopadu by jí bylo devadesát let.

Stejná slova Učitele národů provázela i rozloučení s jejím mužem Miroslavem v létě 2025. Jan Amos Komenský byl pro uměleckou dvojici inspirací a vzorem, jak se v životě nevzdávat, jak sebrat poslední zbytky naděje a začínat zase znova.

V Říčanech jsme manžele Hudečkovy, pokud jim to zdraví a síly dovolily, vnímali jako nerozlučnou dvojici. Když se sem natrvalo přestěhovali do vlastnoručně vybudovaného domu s ateliéry, účastnili se zdejšího kulturního života a sami ho od devadesátých let obohatili svými výstavami. Sochy Miroslava Hudečka na nich doplňovaly vázy, svícny, dekorativní talíře a interiérové solitéry Olgy Hudečkové.

Udržovali a pečovali o četná přátelství, která si přenesli z mladých let strávených na studiích v Uherském Hradišti, z dlouholetého pražského působení nebo ze spolupráce na uměleckých počinech ve Vodňanech. A ani s plynoucími lety do svých životů nepřestávali vpouštět další, nové lidi. Také v našem městě navázali krásná přátelství.

Olga Hudečková pocházela z jižních Čech a učila se nejprve malířkou porcelánu v západních Čechách, táhlo ji to ale na Moravu. Vyprávěla o cestě na přijímací zkoušky na uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště: „Když jsme projížděli jižní Moravou, viděla jsem z vlaku, jak lidé pracují na poli, ženy v širokých sukních… tak se mně ta Morava líbila, byla taková barevná. A já jsem se do Hradiště tolik těšila.“ Přivítalo ji s otevřenou náručí. Muzikální a mnohostranně tvůrčí Olga začala tancovat v souboru Hradišťan a potkala svého nastávajícího. Na tuto životní etapu ráda vzpomínala jako na období plné života.

Během dalších let musela přestát mnoho trápení. Její tatínek, mlynář a zemědělec, byl coby nepřítel státu v padesátých letech uvězněn a brzy po propuštění z vězení zemřel. V souvislosti s otcovým uvězněním a emigrací nevlastního bratra ji několik let pronásledovala Státní bezpečnost. Příliš brzy ztratila své děti, talentované umělce Veroniku a Dominika. Když Miroslav Hudeček pracoval na svých Pietách, na ztvárnění matky Marie se zemřelým dítětem Ježíšem, měl před očima i bolest své ženy nad jejich zesnulým synem. Pieta z roku 1999 je součástí interiéru říčanského kostela sv. Petra a Pavla.

Při přípravě knihy Dva životy se Olga Hudečková rozpovídala o svých životních zásadách: „V životě se řídím tím, že co můžu udělat teď, udělám teď. Na co nestačím, pokusím se přenést na někoho jiného, kdo by na to stačil, anebo mu připomoct. Když se chci někam vracet, tak se musím chovat tak, abych se tam mohla vrátit. A aby mě ti lidé rádi viděli, ne přede mnou zavřeli dveře.“ Olga Hudečková tyto zásady se svým temperamentem, organizačními schopnostmi, vlídností a úsměvem beze zbytku naplňovala.

S životním příběhem manželů Hudečkových se můžete blíže seznámit ve dvou knihách, které vydali vlastním nákladem – Carpe diem. Užívej dne (2005) a Dva životy (2024) –, nebo na webovém portálu Paměť národa, rozsáhlém online archivu vzpomínek pamětníků 20. století.

S láskou a úctou

Renata Skalošová