Mise Malawi 2016 - MUDr. Alžběta Bezvodová

Říčanská rodačka se vydala pomáhat do Afriky

      Před pár dny jsem se vrátila z Afriky. Uprostřed noci se ještě teď budím a mám tiky, zda nemám někoho vyšetřovat nebo jestli mi po zádech neběží myš.

    Bylo nás pět. Tři doktoři a dva medici, co jsme se na konci července vydali na  dvoutýdenní misi s International Humanity do země jihovýchodní Afriky, která má přibližně tolik obyvatel, co Česká republika a patří mezi 5 nejchudších zemí světa.

    Díky našemu místnímu koordinátorovi Aronovi jsme už od výstupu z letadla hozeni do víru pravé africké atmosféry. Nakládáme dodávku plnou léků a vyrážíme směr východní Malawi, skoro až k hranici se Zambií, kam elektřina ani asfalt nevede a kde nás Aron seznámuje se svojí rodnou vesničkou.

    „Tohle teď bude vaše dvoutýdenní rodina a domov.“ A má pravdu. Už při příjezdu slyšíme smích a vítání místních obyvatel, vykukují a mávají ze svých hliněných domečků, následně tancují a zpívají o tom, jak jsou rádi, že jsme v pořádku dorazili.

Večeře - kukuřičná kaše, špenát, rýže a spát. V šest hodin ráno vstávat – pacienti už nás očekávají!

    Přijíždíme k nově vybudované nemocnici, která byla postavena z financí neziskové organizace International Humanity, ale také s dopomocí všech obyvatel africké osady. Každý přispěl vlastnoručně pálenou cihlou a náčelnice kmene darovala pozemek. I zde jako všude jinde platí: pokud si na věc přispěji i vlastním dílem, mnohem víc si jí pak vážím.

    To je přesně to, o co se tu snažíme, dát lidem podnět a inspiraci k vybudování něčeho nového, všeobecně prospěšného, ale zároveň je podporovat v soběstačnosti. Teď už tu stojí nemocnice o čtyřech ordinačních místnostech, převazovém sálku a lékarně. A v ní minimálně padesát pacientů čekajících na Azungu (tak nám říkají, něco jako běloši, cizinci.)

    Seznamujeme se se sympaťákem - malawijským doktorem Oliverem a sestřičkami, co v nemocnici stabilně přes rok pracují. Vysvětlujeme jim, jaké léky jsme přivezli, jaké mají využití a už volám pacienta do ordinace.

    „Co vás trápí?“  „Bolest kolene, zad, kotníku“, to je tu nejčastější odpověď. Není divu, když tu celý život těžce pracují na poli a to často s dětmi na zádech.

    Překvapilo mě, jak častá je v Malawi malárie. Za život ji tu prodělá téměř každý. Postihuje játra, mozek a u dětí je i smrtelná.

    Raritou není ani HIV pozitivita. O to smutnější, když ji člověk vidí na matce malého batolete. Africká žena má za život okolo 6-8 dětí. Funguje tu zákon přírody, silnější přežije.

     Vedeme si registr pacientů s podvýživou. Matky těchto dětí s nafouklými bříšky to od nás nerady slyší a částo ani nechápou, že jejich potomek strádá, vždyť má přeci krásné a kulaté  bříško. Těm nejchudším obstaráváme kozu. Obdarovaní se vždy slibem zavážou, že první narozené kůzlatko darují další potřebné rodině v osadě.

     Často už při pohledu na pacienta poznám, kde má na těle bolesti, a to díky praktikám místních šamanů, kteří léči pomocí nářezů na kůži a ty pak zanechávají jizvy.

     Máme tu i úsměvné případy, například velká část obyvatel Malawi si nepamatuje, kdy že se to vlastně narodila a kolik jim je let, pacientku s ohryzanou zdravotnickou kartičkou od krysy, paní, co čekala v čekárně tak dlouho, že z toho až zapomněla, proč za námi přišla nebo dědouška, kterého bolí kolena zásadně a pouze při fotbale. Poradili jsme mu, ať hraní přenechá mladším a dá se na rozhodčího a on se zas s děkovným usměvem vydal zpátky do své 20km vzdálené vesnice. Bos.

    Večery v Africe jsou meditací pro duši. Sedíme s celou vesničkou u ohně, zpíváme si ve společnosti slepic, krav, koz a pejsků, pozorujeme hvězdné nebe, u kterého má člověk pocit, že na ten Velký vůz snad dosáhne.

    Čas tu plyne tak, jak řekne sluníčko, lidé mnohem častěji ukazují své bílé zuby, radují se třeba z nové propisky a všichni tu parádně tančí!

A jak můžete pomoci i Vy? více na www.internationalhumanity.cz