Nebezpečné náledí na nástupišti vlaku

Koncem loňského roku jsem se na vlakovém nástupišti v Říčanech stala svědkem události, která mě upřímně vyděsila. Většina lidí jezdících v zimních měsících vlakem pravděpodobně ví, že okraje nástupiště (část dlažby, která není shora krytá střechou) občas namrzají a nepříjemně kloužou. Situace znalí dospělí to obvykle řeší delším krokem. Další ale jezdí jen občas, či v případě dětí nejsou dost velcí.

Ráno 14. prosince jsem nastoupila do posledního vagónu vlaku do Prahy. Za mnou přicházeli ještě jedna slečna a pán, jinak už bylo nástupiště prázdné. Vyhlížela jsem z otevřených dveří, zda neuvidím někoho známého, a jen díky tomu jsem si všimla toho, k čemu došlo. Při nastupování do vlaku slečna uklouzla na namrzlém okraji nástupiště a v tu chvíli zmizela mezerou mezi nástupištěm a vlakem v kolejišti (mezera je více než dostatečně široká). Stalo se to tak neuvěřitelně rychle, že nestihla vydat ani hlásku. Následoval můj překvapivě marný pokus o proražení skla tlačítka nouzového zastavení (nevím jakou funkci by ve stanici vlastně mělo), načež mi přišlo snazší zablokovat dveře nohou, dokud ženu nevytáhl zpod vlaku pán, který šel za ní. Žena vypadala nezraněná, byť otřesená a vyděšená a já jsem přestala blokovat dveře. Vlak se rozjel. Celou situaci zřejmě nezaregistroval nikdo kromě nás tří. Jsem pevně přesvědčená, že pokud by tam byla sama, dopadlo by to mnohem hůř.

Doma mám dvě děti, které důsledně učím to, co pokládám za nezbytné pro přežití.  Kontrola stavu náledí na nástupišti vlaku se mezi základními pravidly objevila až teď a doporučuji to i všem ve svém okolí. Nejezdím vlakem zas až tak často a nevím, o jak moc výjimečnou situaci se jednalo. V každém případě by ale bylo dobré, kdyby se nástupiště podle potřeby sypalo pískem či solí.

Kristýna Schnablová