NEOBYČEJNÍ OBČANÉ ŘÍČAN /27

Můj strýc Josef, syn ševce Šubrta z třetího domu směrem od potoka, také ševcoval, ale po dědečkově smrti řemeslo opustil. Tatínek ho zaměstnal u nás a co vím, celý život pracoval s cirkulárkou. A nikdy neměl úraz. Uřezané prsty totiž značí truhláře, i já mám tři prsty kratší… Truhlářů bývalo v Říčanech spousta.

V posledním ze čtyř domů pod potokem bydlel pan Šafra. Vlídného muže jsem vnímal téměř jako strýčka. Zaměstnávalo ho město. Zapisoval po domcích stav na elektroměrech a snad i vybíral peníze za elektřinu, kterou radnice prodávala občanům. Městský úřad nakupoval elektřinu „z Ervěnic“ (tak jsme to říkali, v dnes už zaniklé obci na Mostecku se totiž nacházela elektrárna) patrně za dvě koruny a za tři koruny dvacet ji prodával. Pan Šafra měl dceru Fanynku, o několik let starší než já. My kluci z okolí jsme ji zbožňovali. Dokázala nás zorganizovat a hrát si s námi. Když jsme něco provedli, její přímluva mnohdy zastavila trestající ruku rodičů. Vdala se na Slovensko, do Popradu – jednou jsme u ní s přáteli přespávali při výletu do Tater. A ještě jednu vzpomínku na tento dům mám. Mohlo mi být asi osm let, psal se nejspíš rok 1932. Vzadu na dvoře stála veliká mlátička obilí a poháněl ji rozměrný elektromotor uložený v pojízdné bedně. Z té směrem k mlátičce vedl dlouhý, asi desetimetrový, kožený řemen. Prohýbal se v celé své délce a plácal sebou. Koukal jsem na to ohromeně, tenkrát jsme vnímali elektřinu jako úžasný vynález. Motor obsluhoval elektrikář pan Šubrt (šlo jen o shodu s dědečkovým příjmením). Někam špatně sáhl a praštilo to s ním. Honem zastavili mlátičku, do kočáru zapřáhli koně a raněného vezli k doktorovi. Dopadlo to dobře.

Psal jsem o studni na louce pod hradem. Ženy z okolních domů vodu nosily na zádech v dřevěných putnách s popruhy. Doma ji přelily do větších nádob. Ty byly ze dřeva nebo z kameniny a říkalo se jim štandlik. Někdy během komunistické éry studnu zrušili, protože se v ní objevila tyfová nákaza. Ale to už se ve městě zřizoval vodovod, k němuž se i obyvatelé této části Říčan připojili. My děti jsme si hrávaly na louce i na místních zahradách a dvorcích. U Sommerů jsme dokonce měli postavenou jakousi chatu, jen z poskládaných cihel, bez malty. S kluky jsme se v ní radili o různých válkách a Lojzík Sommerů nás tam učil kouřit. Vím, že na nás vyběhl zaměstnanec pana Sommera, žaloval to a rozehnali nás. V té době bylo hodně dětí po Říčanech, kluci se sdružovali do různých klanů. Piláci – ti byli z oblasti, kde jsem bydlel, ze čtvrti Pod Pilou. Dubáci – z okolí staletého dubu. Smetaňáci ze Smetanky. Hraďáci z náměstí a nejbližšího okolí hradu, z hradního náměstíčka. Partě, se kterou jsem kamarádil tady, se říkalo Podhraďáci.

Nad potokem, nejblíž k Říčanskému hradu, stával domek provazníka pana Macháčka. U něj jsem si kupoval klubíčko na pouštění draka, za dvě koruny bylo klubko provázku asi padesátimetrové. To jsem si převinul na svou cívku a byl jsem připraven. Jednou jsem na dvoře u Macháčků pozoroval, jak provaz vzniká. Paní točila klikou a jednotlivá vlákna se vždy zapletla, pak se i tyto části splétaly ve větší lanko, pak znovu a znovu, až z toho byl tlustý provaz. Pan Macháček vyráběl i rybářské sítě. Sám byl nadšeným rybářem a hasičem. (Pozn. red.: O živnosti pana Macháčka informoval Kurýr na 3. a 4. straně obálky čísla 4/2008.) Za starostování Františka Vrby bylo Macháčkovo stavení vykoupeno a zbouráno, aby vynikl pohled na hrad. Dodnes jsou na tom místě patrné kamenné základy. Zůstal zde sousední domek (dnes s oranžovou fasádou). Jednu dobu patřil dědečkovi. Bydleli tam pak Chmelovi – otec rodiny byl tuším strážníkem a s námi do školy chodil jejich syn Bohouš. Ani nevím, proč jsme mu říkali Čudla.

Zaznamenala Renata Skalošová