Neobyčejní občané Říčan /12. Vzpomínky Dalibora Hofty

„Protrhl se rybník, tatínku,“ pravila mi letos v červnu dcera. Na to já:„Který?“ „No, Mlýnský rybník.“ „Jak se mohl protrhnout, když je tam půl metru vody?“ Tak jsme se k němu vypravili.

Protože špatně vidím, popisovala mi, co se děje v místech, kde bývalo stavidlo. Přes ně dřív proudila voda pohánějící kolo v dolním mlýně, který už také dávno nestojí. A mně se vybavila historie vodní nádrže i lidé, kteří v blízkosti Mlýnského rybníka před lety žili. Rybník kdysi patřil uhříněveskému cukrovaru. Byl kolem půldruhého metru hluboký a všechnu vodu, která se v něm nahromadila, vypouštělo hlavní stavidlo do potoka směrem k Uhříněvsi. Tam sloužila na praní cukrové řepy. Za staletí, která rybník pamatuje, se v něm nahromadilo velké množství dusíkatého bahna. Než začala ve městě fungovat čistička, tekly splašky z kanalizace právě sem. V době bez praček a myček, kdy se používalo jen mýdlo, by bahno místním sedlákům posloužilo jako prvotřídní dusíkaté hnojivo. Mladší vrstvy jsou ovšem infikovány chemikáliemi. Kde jsou ty časy, kdy se sem kolem roku 1910 chodila s ostatními dětmi koupat moje maminka do poměrně čisté vody...

Co si pamatuji já, v zimě býval rybník rájem pro bruslaře. Když zamrzl, mohli jste tam potkat stovky lidí. Na dlouhých bruslích jezdil rychlobruslař Béda Čižinský, na části rybníka se hrál hokej – kvůli hře se postavily prkenné mantinely. Bývalo tam veselo. Několikrát jsem se tam i probořil, protože řezníci odtud brali led do ledáren. Do rána sice hladina zamrzla, ale jen slabě, my kluci jsme přes to místo přejeli a hup, byli jsme po krk ve vodě. Ale v té době už jsme dosáhli na dno, tolik tam bylo usazenin.

Vraceli jsme se po hrázi zpátky ke Kolovratské ulici a na rohu s Podhrázskou jsem se zastavil před domem, dříve statkem, rodiny Šobrovy. V tomto uzlu cest hospodařili a také provozovali povoznictví pánové Šobrové, Kuchař a Neuberg, v Říčanech nazývaný „Najperk“. Povoznictví u Šobrů bylo největší. Bratři Josef a František žili ve vzájemné pohodě, i s rodinami bydleli a pracovali dohromady. Jak jsem se dozvěděl od jejich potomků, asi desetihektarovému hospodářství kralovala maminka bratrů (a dalších tří sourozenců). Patřily jim dva páry statných koní a několik krav – každý týden jsem k nim chodil s velkou čtyřlitrovou bandaskou pro mléko.

Bratři Šobrovi byli generálními dopravci zboží naší truhlárny. Hlavně nám z nádraží přiváželi fošny a prkna, co deset dní se jednalo o jeden nebo dva vagony. Tento náklad dokázali odvozit za půl dne. S jedním z nich (byli si velmi podobní a nerozlišoval jsem je) jsem jel dokonce do Prahy k soudu na Malostranské náměstí, kam jsme dodávali dubové psací stoly. Byl to za války celodenní výlet, auta tenkrát nejezdila, nebyl benzín, tak jsme asi pět stolů naložili na rovný vůz, „pérák“, a odvezli je na místo určení. Po složení nábytku a vystavení dodacích listů jel pan Šobr zpátky opět na voze, já vlakem.

Jejich sestra Marie se vdala za pana Jaroslava Ziku. Na části pozemku, který patřil k Šobrovic statku, si postavili dům. Pan Zika byl zedníkem a ještě jako svobodný pracoval v pražské plynárně. Dostával deputátní koks a z něho naší rodině ve válečných letech část odděloval, jinak bylo ono palivo tehdy nedostižné. Tento muž byl nesmírně výkonný a šikovný a fandil kopané – podporoval zdejší klub Meteor. Těsně po válce zadarmo postavil klubovnu s bytem pro správce hřiště. Tehdy hřiště (na místě dnešního ragby) nebylo nijak výrazně ohrazeno, kolem dokola stálo jen dřevěné zábradlí. Zika prosperoval kupodivu i za socialismu. (Vášeň pro fotbal jej mj. spojovala s mocným mužem komunistického vedení okresu i kraje, Ádou Holým.) Co jste si přáli, to nějak sehnal – i v době nedostatku, který na trhu se stavebninami tenkrát panoval. Materiál vám náklaďáčkem ochotně dovezl až domů. Pokud jste něco potřebovali postavit, i to mohl zařídit. Při procházce minulostí zůstaneme i příště v blízkosti Mlýnského rybníka.

Zaznamenala Renata Skalošová