Neobyčejní občané Říčan / 13. (vzpomínky Dalibora Hofty)

Minule jsem vzpomínal na Mlýnský rybník a na lidi, kteří bydleli blízko. Při sledování osudů občanů Říčan, jejichž životy se odehrávaly v socialistické éře, si musíme uvědomit, že někteří se v tomto režimu dokázali velmi dobře orientovat a dokonce s ním úzce spolupracovat. Obdiv patří těm, kterým zůstal čistý štít.

Potomci povozníků Šobrů dodnes bydlí na rohu Kolovratské a Podhrázské ulice a mimo jiné jim vděčíme za hřiště pod hradem naproti jejich pozemku. Dnes osmdesátník Miroslav Šobr toto hřiště před mnoha lety zakládal. O několik domů dál směrem ke Kolovratům bydlel Josef Kuchař, také povozník.

Ten měl jenom tři koně. Jeho syn Lojza byl můj vrstevník, chodívali jsme si hrát k nim do stodoly. Tam jsme s partou kluků řádili v seně nebo ve slámě, dělali jsme si různé sluje, hráli jsme na schovávanou a pan Kuchař nám to trpěl. Klukoviny se bohužel neobešly bez úrazu. Zrovna Lojzík jednoho dne spadl z horního patra stodoly a napíchl se břichem na dvaceticentimetrový ocelový kolík u žebřiňáku. Tuto součástku měl každý vůz kvůli tomu, aby se na ni nabodl fůru zadržující snop slámy, když se vozila úroda domů. Naštěstí to dobře dopadlo. Lojzík se včas dostal do nemocnice a stal se z něj statný chlapík. Vyučil se obuvníkem a pracoval v Baťově opravně na okraji Strašnic, než ji zrušili. Několik let mi věrně a perfektně spravoval boty, s donáškou až domů. Postavil si domek ve Světicích, pak zdědil dům v Říčanech a jeho rodina dodnes v našem městě žije. Jeho syn má v ulici Pod Lihovarem prodejnu plynových lahví.

Posledním povozníkem v Říčanech mého dětství a mládí byl Josef Neuberg, zvaný Najperk, štíhlý, dobrosrdečný muž. Jeho koně bývali krásnější než těžcí povozničtí koně od Šobrů a provozoval s nimi lehčí a rychlejší dopravu. K panu Najperkovi rád chodil a staral se o koně můj bratr Lubor, a to od malička, kdy vlastně chodil pod koňmi. Jak povyrostl, hřebelcoval je a jeho největší radostí bylo, když s panem Najperkem mohl někam jet a on mu půjčil opratě. Také se na koních někdy svezl. Pro mne, jelikož jsem ke koním tak zblízka nechodil, bylo ovšem mrzuté s bratrem sdílet stejnou šatní skříňku. Protestoval jsem: „Maminko, já smrdím koninou, já s ním v té skříňce nebudu.“Ani nevím, jak to tenkrát maminka vyřešila.

Neubergovi bydleli v dnešní ulici U Studánky hned zkraje od ulice Kolovratská. V dnes zchátralém stavení kdysi žil říčanský kat, proto se mu také říkalo katovna. Přiléhalo k němu hospodářství a stáje. Na radnici se jednu dobu mluvilo i o možnosti zřídit tu muzeum, ale z nápadu sešlo. Dnes v lokalitě bydlí jeden z Neubergových synů.

Na protější hrázi rybníka vidíme domy severní strany náměstí – od Základní umělecké školy po faru. Jejich zahrady sahají až k vodě (nebo tam, kde voda donedávna byla). V blízkosti hradu se nachází veliký pozemek, na kterém stál starý dům patřící mé prababičce Marii Janovské. Za ní jsem jako malý kluk chodil. Prababička měla dvě dcery: moji babičku Růženku a Marii, ta si vzala Antonína Klímu. Byl magistrátním úředníkem v Praze a lze ho zařadit mezi vzácné občany Říčan. Když do našeho města přišel, ujal se ke konci dvacátých let městské knihovny. Vzpomínám si, že půjčoval knihy po návratu ze zaměstnání, mimo středy a neděle. Činil tak patrně za symbolickou odměnu – jak tehdy lidé pro vlast podobné služby rádi vykonávali. Za války nám dětem vybíral většinou vlastenecké knihy. Málokdo z nás měl knížky doma, a tak jsme pilně knihovnu navštěvovali. Pořád slyším: „Tohle je, hoši, zajímavé, to si přečtěte, budete vědět, jak to dřív chodilo.“ Knihovníkem byl do roku 1951, kdy ho nahradili jacísi pokrokoví činitelé. Ti pak podle dobového příkazu vyřadili spousty nežádoucích titulů a hromadili je ve sklepení dnešního městského úřadu. Jak se dalo čekat, některé z knih se různými náhodami dostaly ven.