Neobyčejní občané Říčan /14. Vzpomínky Dalibora Hofty

Když zaslechnu v rozhlase píseň Řekni, kde ty kytky jsou, ve které zazní též otázky, kde ty dívky jsou, kde ti muži jsou, kde ti vojáci jsou…, napadá mě: Kde jsou ti lidé, které jsem během života poznal? Kde jsou ty ulice, domy, věci? Někdy se mi zdá, že už je všechno dávno pryč.

A tak vzpomínám na jedno ráno roku 1944, kdy jsem běžel na poštu se zásilkou pro tatínka do koncentračního tábora (gestapo ho odvedlo na podzim 1940). Koncentráčníkům tehdy povolili jídlo, mohli jsme jednou za měsíc poslat potravinový balíček. Spěchal jsem, abych ještě stihl vlak o půl osmé a pak začátek vyučování. Nu a předběhl jsem pana Františka Churáčka. „Kam utíkáš, Dášo?“ Vypověděl jsem mu to a on povídá: „Tak pojď se mnou rovnou na nádraží, já ti ten balíček pošlu.“ Byl totiž výpravčím nákladového nádraží – dřevěného stavení blízko kolejí ve směru na Prahu. Odtud do naší truhlářské dílny posílal nákladní listy a upomínky, abychom si převzali vagon dřeva, také jsme odtud posílali dráhou zásilky nábytku. Vlastně jsme byli s tímto železničářem i vzdálení příbuzní. Vypravil mi tehdy moji zásilku se slovy: „Buď ubezpečen, že ji tam zítra, nejpozději pozítří tatínek bude mít.“ Od té doby nám balíčky takto posílal. Došly na místo určení spolehlivěji a za polovic peněz než klasickou poštou. Laskavý a usměvavý pan Churáček býval ruským legionářem. Jak jsem se s ním díky zásilkám pro otce setkával, dozvídal jsem se i zajímavé příhody z ruské fronty. Už jen málokdo si pamatuje časy, kdy v našem městě tvořili legionáři část slavnostního průvodu k 28. říjnu.

Nádraží bývalo pro nás z Říčan součástí každodenního života. Až na několik výjimek, jako byly větší řemeslnické dílny nebo lihovar, v městečku nebyl žádný průmysl, fungovali zde jen drobní řemeslníci a obchodníci. A tak většina lidí jezdila za prací do Prahy. Na nádraží jsme se setkávali. Zvláště za války bývaly čekárna a nástupiště naším útočištěm, protože se nedalo spolehnout na jízdní řád. Se známými a kamarády jsme vytvářeli hloučky a bavili jsme se o nejnovějších válečných událostech. Někdo poslouchal Londýn, jiný Moskvu, další Ameriku… Řeč se vedla do té doby, než od Benešova přijela lokomotiva vpředu s velikým V. To bílé písmeno (Victoria) se v protektorátu začalo objevovat od léta 1941. Německá propaganda převzala původně spojeneckou akci (využití písmena V k posílení víry ve vítězství).

Nádraží bývalo v době mého mládí upravené. Pořádek, který tam vládl, se moc nezměnil od dob císaře pána. Množství zaměstnanců pracovalo jak uvnitř, tak venku, například vymetali výhybky a čistili lampy. Ty byly všude ještě petrolejové. Na vše dohlížel přednosta stanice, který na nádraží i bydlel. Na prvním hradle směrem od Prahy sloužíval můj kamarád Jůla Černý. Jeho tatínek byl sadařem v obecní zahradě v místě dnešní ulice Na Obci. Hrávali jsme si spolu mezi hromadami jablek a hrušek, které pak jeho otec vozil na trhy do Prahy. Jůla mi vždycky zamával ze svého místa a přehazoval hlavní výhybky. Musel zatočit velikou klikou, zmáčknout klapky, které spadly dolů, a vlak mohl bezpečně vjet do nádraží.

Prostorná nádražní čekárna bývala ve válečných letech tak nabitá, že jste se tam od dveří vůbec nevmáčkli. Na vlak se někdy čekalo i hodiny. Pokud nebylo denní světlo, čekali jsme ve tmě, protože se muselo dodržovat nařízené zatemnění. Ani ve vlacích se často nesvítilo. Byly nevytopené, přeplněné, cestující se tísnili na dřevěných lavicích, ale často také v uličkách. Někdy stáli i v mrazu na venkovních plošinách u vagonů, ba i na stupátkách. Dostat se dovnitř do vagonu, kde bylo alespoň zadýcháno, byla určitá výhra. Ve vlacích se smělo kouřit. Snad jen jeden nebo dva vagony byly nekuřácké, ale to se za války moc nedodržovalo.

O říčanském nádraží a jeho okolí bude řeč i příště.

zaznamenala

Renata Skalošová