Neobyčejní občané Říčan /16. - Vzpomínky Dalibora Hofty

Od nádraží se vydejme tentokrát na druhý konec městečka. Asi kilometr a půl od dráhy se nachází čtvrť dříve zvaná Pod Pilou.

Kdysi stačilo na obálku napsat Pan Hofta, Říčany, Pod Pilou a dopis spolehlivě došel. Domů zde stálo málo, šlo o zemědělskou část města. Začínala v místě dnešního fotbalového hřiště, kde se rozprostírala obecní jatka. Správcem (říkalo se mu také „šlachtecký“) zde byl pan Černý. Řezníci přivedli dobytek k porážce, ze zvířat stáhli i kůži a maso naporcovali. Takto připravené si je odváželi do krámků. Čas od času sem zašel veterinář, aby maso prohlédl. Pod mohutnou pumpou se myly nádoby i maso.

Nahoře na kopci na velkém pozemku stála pila pana Hofmanna, dříve i s cihelnou. U silnice na Světice byla pilnice (dílna na zpracování dřeva), ve které parní stroj poháněl různé druhy pil. Nechyběla dřevěná kancelář-písárna.

Jako první si pod pilou v polovině dvacátých let postavil dům můj tatínek. Dole v domě byla truhlářská dílna, nahoře byty a palanda na sušení dřeva. Pod naším domem pak začala vznikat nová ulice (dnešní Řípská) s dalšími domky. Původní úvoz zde přetrval asi až do roku 1952. Hned naproti přes ulici vyrostl nárožní dům pana Spillinga, invalidy z první světové války. Na kratší noze nosil botu s vyšší podrážkou a kulhal. Jemu a jeho ženě Julii mohlo být v době mého dětství kolem pětačtyřiceti, v mých očích to už ale byli starší lidé. V přízemí domu se čtyřmi byty se leskly výlohy dvou obchodů. V tom prvním prodával pan Spilling smíšené zboží – ve výkladu se skvěly papírové napodobeniny potravin, například salámu. Ve druhém krámku sídlil pan Stropek, čalouník. Ten se ovšem začátkem války vystěhoval. Patrně mu řemeslo ve čtvrti vzdálené od náměstí moc nekvetlo.

Pan Spilling čekával před krámkem: „Skoč mi pro cigarety!“ Dal mi korunu a já běžel asi padesát metrů nahoru k trafice paní Soukupové. Do novinového papíru velmi zručně zabalila deset Zorek. Za donášku jsem od pana Spillinga dostal bonbon nebo dva ze skleněné dózy na pultu. Občas přidal nějaký vtip, pochechtávaje se ústy se zlatými zuby. Zákazníků moc neměl, ale na živobytí to stačilo. Do jeho sortimentu patřil chleba, housky, droždí, koření nebo olomoucké syrečky. Z háků u pultu visely lahůdkové buřty. Jezdil pro ně až do Prahy do Palackého ulice k panu Macháčkovi. Svezl se vždy s mým otcem, když jel za obchodem. Vyhlášené špekáčky jste mohli nechat i vyschnout, chutnaly pak téměř jako uherský salám. Spillingovi měli za krámkem kuchyň a jeden pokoj. Pod kuchyní byl veliký sklep s uskladněnými potravinami, především s lahvovým pivem. On do sklepa kvůli zraněné noze nechodil, vždycky křikl do kuchyně: „Jůli, přines dvě malý černý paní Hoftový!“ To měla maminka na celý týden. Někdy jsem pro pivo šel i v neděli, a to zadem, přes okno.

Spillingovi měli syna Vénu, vysokého a fešného chlapce. Studoval učitelský ústav a rodiče na něj byli patřičně hrdí. Asi jako desetiletého mě pozvali na svatbu. Hostina se konala u nich v parádním pokoji. Vyhrával gramofon s velikánskou otočnou troubou, tančilo se tango a jedlo cukroví. Novomanželé se brzy po svatbě odstěhovali do Podyjí, kde se Véna v obci Šatov stal oblíbeným řídícím učitelem. Vzpomínám si, že po zabrání Sudet chodila paní Spillingová po chodníku před domem a hlasitě vzlykala: „Co se nám to stalo… Hitler přijde i sem, věřte tomu…“ Měla pravdu.

Po válce ve Spillingově krámku zřídila obchod Jednota – mohli jste si v něm nakoupit základní zboží a také si objednat brambory k uskladnění. Dlouhá léta tam prodávala milá prodavačka paní Vostřáková. Příště ještě zůstaneme v Řípské ulici.

Zaznamenala Renata Skalošová.