Neobyčejní občané Říčan /17. Vzpomínky Dalibora Hofty

Minule jsme se zastavili v Řípské ulici ve čtvrti, které i dnes pamětníci říkají Pod Pilou. Na kopci vedle Široké ulice totiž dřív stávala pila rodiny Hofmannovy.

Půjdeme-li ulicí Řípskou dále, tak na stejné straně ulice za nárožním domem pana Spillinga stojí dva, kdysi téměř stejné, domy. V prvním z nich bydlel pan Vítů, vedle něj paní Křečková. Oni dva byli prodavači ve velkoobchodě s tabákovým zbožím Abalda v Široké ulici poblíž náměstí, kam chodili pro cigarety a doutníky místní trafikanti. Těch byla v Říčanech před druhou světovou válkou zhruba desítka. Mladý československý stát si ponechal tabákový monopol, a tak si trafikanty vybíral a jmenoval je. Za zásluhy v první světové válce trafikantskou živnost dostávali především vysloužilí invalidé, legionáři – dodnes se přece říká, že někdo „dostal trafiku“, tedy spolehlivý zdroj obživy. Zaměstnancům Abaldy se, i soudě podle jejich bydlení, vedlo dobře. Válečný invalida pan Vítů chodil o holi a žili s manželkou ve velkém domě sami. V domě paní Křečkové se nacházely čtyři byty: kromě ní tam bydlely její vdané dcery Kantorová a Štěpánková a syn Josef s rodinami. Životní příběhy obyvatel tohoto domu byly bohaté a podivuhodné.

Osud pana Františka Štěpánka by vydal na román. Otec dvou dcer, mých vrstevnic, byl holičem. Pracoval v holírně v Praze na Žižkově a během druhé světové války se zapojil do expedování časopisu V boj, který mj. vytvářeli výtvarník Vojtěch Preissig a jeho dcera Inka Bernášková. V aktivitách kolem časopisu se angažovali i můj tatínek Jindřich a strýc Otakar. Štěpánkovi měli doma dokonce cyklostyl na kopírování výtisků. Pan Štěpánek vozil tento časopis českého odboje do Prahy. Když oholil zákazníka, pomáhal mu do kabátu, ometal jej košťátkem, jak to holiči dřív dělali, a přitom mu nenápadně strčil časopis do kapsy. Brzy si ho však všimlo gestapo a zatklo ho. Při výsleších z něj celkem nic nevytloukli a také při prohlídce u nich doma nic nenašli. Rozmnožovací stroj nikdo nestačil odklidit, zůstal ve velkém prádelním koši – naštěstí ovšem plném špinavého prádla i dámských hygienických potřeb, tehdy látkových. Obsah koše zapáchal, bylo to „ekl“, takže gestapák do toho jen hrábnul hůlkou a dovnitř se nepodíval.

Štěpánek se gestapu hodil, aby je dovedl k hlavním osobám kolem časopisu. Nabídlo mu spolupráci, kterou nešlo odmítnout. O paní Ince už věděli: „A jak se s ní stýkáte? Kdy vám ty časopisy dává?“ A on na to, že se scházejí v kavárně Elektra. (Ta stávala naproti Národnímu muzeu na rohu Vinohradské a Wilsonovy třídy, za války byla vybombardována.) V ženském časopise Hvězda dal otisknout zašifrovaný inzerát, načež mu Inka nechala v holičství lístek s datem schůzky. Gestapo ho tedy doprovodilo do kavárny. Ovšem paní Inka už byla informována, že je pan Štěpánek zatčen a že má dělat vábničku. Přes to všechno tam ale skutečně přišla! A on se tvářil, že ji nevidí. Seděla opodál u stolu a vyzývavě na ně koukala. Příslušníci gestapa: „Tak už přišla? Kde sedí?“ A on na to: „Ještě nepřišla, to by si hned sedla ke mně.“ Do kavárny se s ním takto vypravili několikrát. Přirozeně, když ani jednou „nepřišla“, zbili ho. Dalším lidem v odboji František Štěpánek sdělil, že na něj gestapo líčí past a že už se z ní asi nedostane. Nicméně s pomocí železničářských odborů odjel v utajení na Slovensko. Přes Maďarsko se dostal do Jugoslávie a přes Turecko doputoval někam na Střední východ. Ocitl se u československé jednotky a pro vojáky začal vydávat časopis. Takhle přečkal válku a po ní se – v uniformě – vrátil do Československa. Očekával, že za toto dobrodružství dostane dobrou „trafiku“. Myslel si na nějaké místo na ministerstvu. Jenže dostal skutečnou trafiku v Dolních Měcholupech! Asi rok prodával noviny a cigarety. Párkrát jsem se u něj zastavil a pan Štěpánek mi připadal zešedlý, bez nálady. Nedlouho poté umřel. Zůstala po něm jeho žena, Hermína Štěpánková. O ní a dalších říčanských obyvatelích zase příště.

Zaznamenala Renata Skalošová.