NEOBYČEJNÍ OBČANÉ ŘÍČAN /25

Říčanské občany, o kterých vám vyprávím, jsem často poznal přímo u nich doma. Nejdříve v roli truhláře, později jako bytový architekt. Navrhoval jsem pro ně nábytek i interiér.

Těsně před druhou světovou válkou a v jejím průběhu měli i tady lidé potřebu schovat si cennosti a také zásoby potravin do nejrůznějších skrýší. Vznikaly tajné schránky a důmyslně zabudované skříně. Vzpomínám si na odkládací stěnu v jednom bytě. Odklopila se, a za ní se nacházely dveře do skříně. Když se jedna z polic v té skříni vysunula, otevřela se zadní stěna. Za ní byla skříň další a za touto skříní jste našli ještě jednu tajnou schránku. Tudíž několik schránek za sebou. I takové zvláštnosti přinášela válka.

Co si pamatuji, v Říčanech se vždy usazovali vzdělaní lidé, tedy i právníci. O právníku Karlu Teršípovi jsem se na stránkách Kurýru již několikrát zmiňoval – ostatně při procházce náměstím nám ho stále připomíná půvabný dům nedaleko kostela, kde léta bydlel a provozoval advokátní praxi. Když zemřel, vystřídal ho na tomto místě jeho koncipient, podobně obratný August Krischke. Ten si potom kancelář přestěhoval do nové velké budovy Na Růžku. Krischkeho trápilo ztuhlé koleno, chodil o holi a za klienty jezdil starou Tatrou 75. Později si postavil vilu ve čtvrti, které se říkalo Na Bělišti (mezi dnešními ulicemi Žižkova a Petra Fastra). V padesátých letech již nemohl pokračovat v soukromé praxi, byl zaměstnán jako právník u družstva Jednota. Shodou okolností vím, že i s manželkou pak měli dohromady snad jen 500 korun penze.

Doktor Vladimír Federman byl na rozdíl od těchto dvou pánů, dravých advokátů, spíše lidumil. A také veliký vlastenec, vydával knihy básní pod jménem Vladimír Bezděkovský. Ve třicátých letech sídlil v domě židovského obchodníka Bertholda Becka (na rohu Lázeňské ulice a náměstí, dnes je v něm Labužník), v patře nad obchodem, kde se prodávalo kožené zboží a potřeby pro obuvníky. I on si postavil domek Na Bělišti. Syn pana Federmana, také Vladimír, studoval medicínu, když byly za okupace zavřeny vysoké školy. Šel tedy vypomáhat k lékaři Kurganskému, který ordinoval na náměstí v budově Okresní záložny (je to dnes dům s reklamním centrem). Tam přečkal válku. Mnozí si ho budete jistě pamatovat, protože pak v místní nemocnici vedl laboratoř, kam jsme chodili na odběry krve.

O doktoru Janu Hustákovi jsem také už podrobněji psal (Kurýr č. 10/2012). Léta byl zaměstnán u železnice (mj. zastával funkci rady na pražském ředitelství drah). Spoluzakládal TJ Sokol Radošovice a patřil k sokolským činovníkům, kteří byli za války zatčeni a vězněni. Už k další generaci advokátů patřil doktor Vondra. Vzpomínám si, že na své kanceláři nedaleko náměstí měl ceduli Obhájce ve věcech trestních, doktor Vondra.

V archivu městského úřadu je snad ještě k dohledání kopie dopisu, který psal můj otec doktoru práv Josefu Hrubanovi, náměstku ředitele Všeobecného penzijního ústavu v Praze (po roce 1948 to byla krátce Ústřední národní pojišťovna, pak budovu ukořistily odbory). Z fondů mocné pojišťovny poslal doktor Hruban na konto budoucí stavby gymnázia sto tisíc korun, aby mohlo město zaplatit projekt a přípravné práce. (Gymnázium na Komenského náměstí se začalo stavět v roce 1947, otevřeno bylo o dva roky později.) Hrubanovi měli vilu v Táborské ulici. Odtud chodívala za války paní Hrubanová dolů do města za mojí maminkou a navzájem se utěšovaly, protože obě měly uvězněné muže. Pan Hruban byl zatčen pro odbojovou činnost. Bohužel se po válce z Osvětimi nevrátil. Jeho manželka to velmi těžce nesla, o mnoho let jej nepřežila. Jejich dcera se provdala za dalšího významného právníka v Říčanech, doktora Kindla. Ten se stal okresním soudcem, ovšem po únoru 1948 byl jako nekomunista vyhozen. Dělal pak podnikového právníka u Českých energetických závodů. Po sametové revoluci nám na městském úřadě zcela nezištně pomáhal se smlouvami, řešícími navrácení majetku, který zabavili komunisté, pomáhal sepisovat smlouvy, které město uzavíralo apod.

Zaznamenala Renata Skalošová