NEOBYČEJNÍ OBČANÉ ŘÍČAN /26

Ke konci loňského roku jsem se za krásného slunného dne procházel se známým z Prahy po našem městě. Došli jsme k ulici Na Obci, zamířili jsme na pěkně upravenou Lázeňskou louku a pak ještě dál.

V místech Lázeňské louky nedaleko Říčanského hradu se dřív rozkládal obranný rybník. V nepříliš dávné historii se na radnici objevila myšlenka jeho obnovení – naštěstí se ji nepodařilo uskutečnit. Namísto koutu k příjemným procházkám bychom tu patrně měli semeniště komárů… Prošli jsme kolem výběhu pro koně a houpačky a po chodníku kolem Říčanského potoka jsme se dostali k Rooseveltově ulici. Přes silnici stojí v řadě čtyři domky. Vedle nich, podél potoka, vede dolů ulička Na Spilce, po které byste přišli ke dvorkům a zahrádkám těchto domů (nacházejí se o patro níž než vstup z ulice). Ještě dál za nimi se dodnes rozprostírá louka. Tam dřív chodili obyvatelé nejbližšího okolí ke studni s pitnou vodou. Ty čtyři domy tu stály už za mého dětství.

Hned pod potokem je dům, kde tuším stále bydlí rodina Vocelova. Když jsem byl kluk, míval pan Vocel dole truhlářství, vyráběl běžný nábytek podle poctivých řemeslných postupů. Nějaký čas mu pomáhal syn Václav. Když se po komunistickém puči v únoru 1948 živnosti rušily, šel Václav pracovat na dráhu, opravoval elektriku ve vagonech. Tento muž věděl snad všechno o životě starých Říčan, rád jsem se s ním bavil. Znal nové přistěhovalce, věděl, kdo se sem přiženil a která nevěsta přivdala, věděl, z jakých pocházejí statků. Říkal jsem mu: „Václave, ty bys měl být kádrovákem. Všechno víš.“Smál se a pokračoval ve vypravování historek.

Vedlejší dům patřil panu Sommerovi. Znamenitý truhlář starý pan Sommer dělal z nejlepšího dřeva jen nábytek, případně okna a dveře. Z toho horšího, téměř odpadového, stloukal rakve. U rakví tolik nevadí, že nejsou správně spojeny truhlářskými spoji. Dají se sbít hřebíky, nalakovat hustým lihovým lakem, polepit ozdobami. A nebožtíci se vyskytují v každé době. Pan Sommer pochopil, že jako truhlář nikdy nebude mít tolik zákazníků. Založil pohřební ústav, který v tom místě sídlí i dnes. Podnik mu pomohl rozvíjet syn Alois, absolvent truhlářské průmyslovky ve Volyni. I jim komunisté živnost zrušili. Jeden čas Lojzík pracoval u nás (po znárodnění našeho truhlářství byl otec ještě chvíli vedoucím) a poté se vrátil k rodinné profesi. Komunální pohřební služba měla kanceláře na náměstí v budově pošty.

Vedle Sommerů bydlel můj dědeček, obuvník Eduard Šubrt. Dovedl vyrobit výborné vysoké boty, pro které zákazníci jezdili z daleka. Hlavně důstojníci, kteří si potrpěli na fešnou obuv. Dědeček kupoval od pana Becka z náměstí veliké hovězí kůže. Máčel je v blízkém potoce: zatížil je kameny, aby je neodnesl proud, a ležely tam i čtyři dny. Tenkrát se ještě tolik nekradlo. Ze změklé kůže vyřezával podle šablony části na podrážky. V té době se dělaly pouze kožené. Dědeček bohužel nemohl živnost rozvinout, zemřel ve dvaapadesáti letech, to jsem chodil do druhé třídy. Říkali tenkrát, že umřel „na krev“, patrně měl leukemii.

Do tohoto domu se začátkem dvacátých let přiženil můj tatínek. Tchán mu přenechal sklepní prostory přístupné zezadu z louky (on ševcoval nahoře) a tam otec začínal truhlařit. Za vyženěných pět tisíc nakoupil základní vybavení. Později si pronajal stodolu V Hliníku, kde měl již svého tovaryše. Dědeček si vzal vlídnou paní, mou nevlastní babičku, a tak jsem i později býval v domě častým hostem. Babička mě vytáhla z kdejaké šlamastyky. Když jsem se omylem vykoupal v rybníku nebo v potoce, očistila mě od bahna a oblečení vyprala… a pekla znamenitou makovou bábovku. Ve čtvrté třídě jsem se zamiloval do slečny učitelky. Bydlela nedaleko, a tak jsem na ni u babičky v zádveří tajně čekával. Zašel jsem sem pro bílou kávu do sodovkové lahve, abych měl svačinu do školy, a když šla kolem, jakoby náhodou jsem vyběhl. Pomáhal jsem jí nést tašku s opravenými sešity. Byla krásná, mladá a jmenovala se slečna Voráčová. Do Rooseveltovy ulice se příště vrátíme.

Zaznamenala Renata Skalošová