Neobyčejní občané Říčan (8.) - Vzpomínky Dalibora Hofty

31. 5. 2013

Dnes budu vzpomínat na muže, kterého jsem znal od mládí a leccos s ním zažil, na přítele Karla Koška. Syn stavitele Antonína Koška nebyl tím, kdo by se dokázal zařadit mezi davy či dokonce masy (jak se to po nás chtělo po únoru 1948). Vždycky své okolí provokoval, byl zkrátka svůj.

Karel Košek (1918–1997) byl ohromný technický a podnikatelský talent, jeho velikou láskou bylo létání. Od konce druhé světové války do roku 1951 působil jako konstruktér v Letecko-technické společnosti Letňany, kde se tenkrát vyráběla bezmotorová letadla a on je i zalétával. Později absolvoval několikaměsíční výcvik pro instruktory bezmotorového létání a plachtit se začalo také v Říčanech.

Foto: z archivu rodiny Koškovy

 

Ve druhé polovině čtyřicátých let si v Praze zařídil malý podnik na výrobu autodílů: na ozubená kola, diferenciály, šneky do řízení, čepy, brzdovou soustavu atd. V té době to bylo zboží, po němž byla značná sháňka. Auta, která u nás po válce jezdila, byla z velké části auta válečná, opotřebovaná, někdy i prostřílená a musela se spravovat. Karel se chopil příležitosti a díly perfektně vyráběl. Začalo se mu dobře dařit. Prosperující výroba v Karlíně se zkušenými zaměstnanci však byla za pár let komunisty znárodněna.

V době, kdy oplýval nápady v zaměstnání, založil Karel říčanskou organizaci Československého aeroklubu a stanul v jejím čele. I mně létání s kluzáky v tomto klubu uhranulo. Začínalo se s německými Glajtry, nedaleko Kuří u pana Malečka jsme sehnali stodolu, která sloužila jako hangár a pan Procházka, sedlák z Kuří, nám dal k dispozici několik hektarů polí. Na nich kvůli našemu létání zasel jenom jetel. Zkonstruovali jsme báječný naviják s osmiválcovým motorem Horch a tahali jsme se nahoru. Pole u Šerákovy cihelny bylo svědkem i úspěšných leteckých dnů. Bohužel, režim nastolený roku 1948 podobným aktivitám nepřál. Podnikavému Karlu Koškovi bylo třeba ustřihnou křidélka. I já byl z klubu vyloučen mezi prvními. Nejspíš také z neuvěřitelné obavy, že bych z Říčan na malém větroni ulétl za hranice. Do rady revolučního národního výboru byl tehdy jmenován kromě jiných jednoduše uvažujících osob železničář pan Kaufner, jenž, věren své profesi, přehazoval výhybky. Bydlel proti nám a stal jsem se pro něho třídním nepřítelem číslo jedna. V aeroklubu nám zabavili větroně a naviják, museli jsme zrušit nájemné a vyklidit stodolu. Činnost aeroklubu ještě pár let doznívala (jak se můžete dočíst v Kurýru 9/2003, který je k dohledání i na internetu).

Můj přítel Karel těžce onemocněl, byl invalidní. Protože se jmenoval Košek, což bylo jedno ze zakázaných jmen v Říčanech, nedostal ani důchod. Musel se pak živit všelijak a v každém zaměstnání prokázal nápaditost a dovednost. V nelehkých dobách ho těšil především sport. Ke sportování a vůbec pohybu vedl i své blízké. (Karel se ženil v roce 1943 v Praze, se ženou Květou vychovali dvě děti: dceru Renatu a syna Tomáše.) Od mládí hrál hokej a jezdil na lyžích. V létě se věnoval tenisu a jeho oblíbenou partnerkou na čtyřhru byla tělocvikářka Eliška Sedláčková. Vlastnil také plachetnici – loď si přivezl z jižních Čech, plula na rybníku Svět a byla to jednomístná plachetnice třídy Mlok. Postavil molo na vyžlovském rybníku, kde měli Koškovi chatu, a každé léto se plachtilo.

V osmdesátých letech se Karel Košek konečně podíval za dcerou, žijící dlouhá léta ve Spojených státech amerických. Změnu poměrů po listopadu 1989 si ještě stačil užít.

14. června to bude šestnáct let, co zemřel.

 

Zaznamenala Renata Skalošová

Za spolupráci na článku děkujeme Květě Koškové a Tomáši Koškovi.

 

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2020 Všechna práva vyhrazena