Neobyčejní občané Říčan (9.) - Vzpomínky Dalibora Hofty

Když jdete po levé straně ulice 17. listopadu směrem k nádraží a blížíte se k rohu s Havlíčkovou ulicí, vedle obchodu s počítači vidíte veliký nový dům s vjezdem do dvora. Patří majiteli lékárny na náměstí. V době mého mládí ale na tomto místě stával dům kamenosochaře Bohumila Pánka. U osudů několika kamenných generací této rodiny se zastavme.

Moje paměť si vybavuje delší budovu s předzahrádkou, za ní se na rozsáhlém dvorku nacházela kamenosochařská dílna. Mnozí Říčanští vědí, že z Pánkovic dílny pochází velká část pomníků na místním hřbitově. Záběr činnosti je ale mnohem širší a tradice řemesla sahá hluboko do minulosti. Jak jsem se dozvěděl od zatím posledního nositele jména Bohumil Pánek a majitele dnešní kamenosochařské a restaurátorské dílny, celý rod pochází původně z Itálie. Předek rodiny Pánků Jan Panetius pracoval na památkách v Praze už okolo roku 1673. Následuje nepřetržitá řada kameníků a kamenosochařů.

V letech 1850–1860 byl založen v Říčanech podnik, u jehož zrodu stál sochař Bohumil Pánek (1825–1891). Poté zde žili a tvořili další muži toho jména: praděd (1877–1944), děda (1903–1970) a otec dnešního kamenosochaře a restaurátora Bohumila Pánka (nar. 1967). Dílnu dnes najdete v Kamenické ulici nad nádražím, kde dříve bývaly sklady uhlí a stavebnin pana Hladíka.

Tradici říčanské kamenosochařské dílny se po vynucené přestávce způsobené minulým režimem podařilo obnovit otci Bohumilu Pánkovi (1934–2001). Nejprve se vyučil, poté na střední uměleckoprůmyslové škole vystudoval obor kamenosochařství a řezbářství spolu s restaurátorskou specializací. Dalších čtyřicet let pracoval v družstvu Kámen – až do roku 1989, kdy z něho vystoupil. Po krátké restaurátorské epizodě zahájil činnost jako samostatný podnikatel, později živnostník. Pomyslné žezlo rodu předal synovi. Současný nositel rodové tradice však mohl být po staletích prvním, kdo poruší kontinuitu, lákalo ho totiž studium práv. Tatínek Pánek prý říkával, že to tehdy „vzal trochu do svých rukou“, a tak syn vystudoval nejprve stavební průmyslovku, poté Kamenickou a sochařskou školu v Hořicích v Podkrkonoší a nakonec propadl kouzlu řemesla nadobro. Rodinnou firmu vede od roku 2001, rok pak předsedá Svazu kameníků a kamenosochařů České republiky.

Pánkové se věnují klasickým kamenosochařským pracím, jako jsou kopie výtvarných děl v kameni, reliéfy, emblémy nebo hlavice. Jsou též odborníky na restaurátorské práce celých kamenných objektů a jejich prvků. Do třetice se zaměřují na slohové kamenické práce při renovaci hradů, zámků, klášterů, kostelů, kaplí a jiných historických objektů včetně jejich rekonstrukce. V rodové historii zaujímá zvláštní místo Pražský hrad. Rod Pánků pracoval na katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha nepřetržitě od roku 1720 do roku 1920, otec Pánek ještě jako člen družstva Kámen ve Vladislavském sále, tereziánském křídle a románském podzemí a spolu se synem znovu koncem 90. let minulého století ve Starém paláci, Purkrabství a opět na katedrále. Na začátku tisíciletí se postarala firma Pánek o rozsáhlou rekonstrukci obou věží na bazilice sv. Jiří včetně vrcholových helmic.

S dílem Pánků se setkáme v mnoha dalších místech hlavního města. Mimo Prahu můžeme jejich um obdivovat na kostele sv. Bartoloměje v Kolíně, kolonádě v Karlových Varech, Isabelině promenádě a nové kašně ve Františkových Lázních, domě pro Muzeum Egona Schieleho v Českém Krumlově, kašnách v Luhačovicích, Kouřimi, Pelhřimově nebo Lomnici nad Popelkou, památnících první světové války v Hrusicích, Žichovicích nebo Žihobcích a také na dómě sv. Alžběty v Košicích. V Říčanech se podíleli i na podobě mariánského sloupu.

Vzpomínky Dalibora Hofty zaznamenala Renata Skalošová. Za podklady k tomuto článku děkujeme panu Bohumilu Pánkovi.