Neobyčejní občané Říčan /28

Vzpomínky Dalibora Hofty

Můj život byl do značné míry ovlivněn řemeslem mého tatínka. Proto si pamatuji i drobné truhláře, kteří v Říčanech v době mezi válkami působili.

Řemeslníka živícího se truhlařinou byste dřív našli například i v domku na rohu dnešních ulic Lipanská a U Studánky. Dnes v těch místech stojí rozlehlý dům. V Lipanské ulici jsem skoro nikoho neznal. Z vyprávění vím, že po levé straně, když se jde do kopce nahoru, přibližně v polovině ulice, býval švec. Naproti němu, v posledním z domů, které tu stojí vedle sebe v řadě, žil jednu dobu říčanský hrobník pan Kačírek. Byl dřív zaměstnaný u pohřební firmy Sommer – nosil důstojný tmavý oděv, klobouk na stranu a v průvodu na hřbitov chodíval vedle pohřebního vozu. Na místě hrobníka pak vystřídal pana Berana.

V ulici V Hliníku bydleli báječní lidé, manželé Karáskovi. U nich získal azyl můj tatínek, když přišel z první světové války. Jak už jsem se zmiňoval, v jejich stodole měl dílnu. Když se vydáme zpátky směrem dolů, po pravé straně Lipanské se nachází statek, který patřil v dobách mého dětství panu Bradáčovi. To byl, jak říkala moje žena, „komedantnik“, provozoval kolotoče a houpačky. S jeho synem jsem rok chodil do školy. Jezdili neustále po světě, synek školu často měnil, jak je to v těchto rodinách zvykem.

Roh ulic Lipanské a Rooseveltovy zdobily staleté lípy, po nichž se dodnes jmenuje nedaleká restaurace. V malém domku, do něhož se šlo z Rooseveltovy ulice přes zahrádku plnou květin, bydlely dvě svobodné starší sestry Šindelářovy. (Ano, dobře si vzpomínáte, podobně jako v dnešní ulici Blanická sestry Bartákovy. Dřív bývalo běžné, že sourozenci buď zůstali vlivem okolností bydlet spolu, nebo se ve stáří k sobě nastěhovali.) Jedna ze sester, kterou jsem vždy hlasitě pozdravil, často přiběhla k plotu a dala mi nějakou kytičku: „Tady ti dám, Dášínku… vezmi ji mamince…“ Jedna ze tří starobylých lip dokonce slečnám Šindelářovým poškodila střechu pádem ohromné větve. Některý z městských kovářů musel pak strom spoutat železnými obručemi. Hostinec, který byl po rekonstrukci nedávno znovu otevřen, patřil panu Lacinovi. Občané z blízkého okolí sem chodili koulet kuželky (do dvora za domem), popíjet pivo a mastit mariáš.

Koncem roku 1938 získala Rooseveltova ulice kvalitní dlažbu, stejně jako v té době i většina plochy náměstí a Široká ulice. Tenkrát do Říčan přicestovaly zástupy lidí, které Němci vyhnali z pohraničí. Městský úřad pro ně musel zajistit ubytování (bydleli po rodinných domcích v podkroví a ve volných pokojích) a hlavně zaměstnání. Nevím, jak město pořídilo jistě veliké peníze, ale Široká byla vydlážděna až nahoru k pile a Rooseveltova téměř až ke křižovatce, kde začíná cesta ke hřbitovu. V okolí Říčan byla před vypuknutím války zahájena i výstavba dálnice. My pamětníci si vybavujeme dobovou anekdotu: „Vláda se rozhodla pro stavbu dálnic. A dál nic.“

Dláždění zmíněných ulic řídil prvotřídní odborník pan Sládeček – také on byl vyhnán ze Sudet –, pro práci si najal velké množství lidí. A bývala to pýcha města. Rooseveltovou ulicí se dnes bohužel vine dlouhá asfaltová jizva. Při vydání stavebního povolení pro nové bytové domy totiž městští úředníci zapomněli dát stavitelům za povinnost předláždit místo po výkopu kanalizace a vodovodu… Ulice je to rušná a místy dost nepřehledná. Jen těžko bychom v místě, kde se dnes kříží s ulicemi Lipanská a Na Obci, hledali původní náměstíčko. Gustav Trnka nám je v knize Město Říčany v minulosti i přítomnosti z roku 1913 zaznačil jako Janské náměstí. Já si je pamatuji jako plácek, kde jsme s kluky kopali do míče. Barokní socha sv. Jana Nepomuckého stála uprostřed staletých lip do začátku roku 1935, dneska ji najdete na náměstí blízko kostela.

V příštích dílech se ještě budeme držet v okolí této lokality a vydáme se na Masarykovo náměstí.

Zaznamenala Renata Skalošová

Dámu pod staletými lipami zachytil fotoaparát kolem roku 1940.

Foto: z archivu Muzea Říčany