Neobyčejní občané Říčan /29

Vzpomínky Dalibora Hofty

Lacinovi, majitelé hospody nedaleko starobylých lip, měli dva syny. Mladší z nich, Václav, si těsně před válkou na náměstí zařídil malou prodejnu rádií a jejich opravnu.

Do krámku blízko Lázeňské ulice jsme my kluci za ním chodili kvůli gramodeskám. Sehnal snad všechny nové nahrávky, ať to byla dechovka, nebo jazz. Pouštěl je přes silný amplion rovnou na náměstí a my jsme se k němu, lační muziky, stahovali. Ve válečné době to byl jeden z mála ostrůvků radosti. Každý, kdo měl doma radiopřijímač, ho musel za války přinést k odstranění krátkých vln, aby nemohl poslouchat zahraniční rozhlas. Na přístroji pak na cedulce výhružně stálo „Pamatuj, pamatuj, že poslouchání nepřátelského rozhlasu se trestá i smrtí“. A jak už jsem vzpomínal před časem (viz Kurýr č. 5/ 2006), Václav Lacina svým dobrým známým vyráběl tzv. Čerčilky. Tato součástka, když se v přístroji zasunula do zdířek pro anténu a pro uzemnění, doplnila chybějící frekvence. Mohli jste si pak vyladit Ameriku, Londýn nebo i Moskvu a dostat se tak ke zprávám, které německá propaganda nezkreslovala. I když vysílání bylo samozřejmě rušené. Václavův bratr Josef vedl podobný obchod – sídlil za rohem náměstí v Široké ulici. (Jako spolehlivý opravář rádií působil ještě v padesátých letech.) Ten mi vyrobil zesilovač na gramofon. V části naší dílny jsem totiž během války provozoval pro kamarády tančírnu. Sešlo se nás tam třeba pět párů z okolí.

Chci vám vyprávět ještě o jednom neobyčejném muži, jehož jsem potkával. Blízko kostela, vedle dnešní vietnamské večerky, stojí úhledný dům s věžičkou. Dřív vypadal jinak, ovšem půvab nesporně míval. Když jste vešli z ulice do krámku, obklopily vás bicí a hrací hodiny, kukačky, hodiny s kyvadlem i bez něj… prodával je každý hodinář, ale ne v takovém množství. Tady kraloval Ladislav Masopust, rovněž optik a zlatník. Oženil se s krásnou rudovlasou slečnou Marií Sommerovou a spolu tvořili harmonickou dvojici. Nejen že byli oba pohlední, ale i velmi laskaví. Společně působili v Sokole a s úspěchem vystupovali v místním ochotnickém divadle. On v Sokole cvičil hlavně dorostence a muže. Na sokolských besídkách exceloval při předvádění náročných cviků na nářadí. O sokolských slavnostech nebo 28. října, když po náměstí procházel průvod, kráčel v čele v dobře padnoucím sokolském kroji ztepilý Láďa Masopust. Jednou jsem běžel ze školy, on stál ve dveřích obchodu a volal na mě: „Dalibore, pojď sem. Dám ti hodinky, které jsem spravil tatínkovi. Dones mu je.“ Strčil jsem hodinky do kapsičky u košile. Byly to kapesní hodinky Omega. Za chvíli jsem na ně ale zapomněl a utíkal jsem, jak jsem byl zvyklý rychle, dolů po Široké ulici. U pekařství (dnes zeleniny) milé hodinky vyskočily z kapsy na kamenný chodník. Zvedl jsem je a zachrastil s nimi. Přirozeně nešly. Utíkal jsem zase zpátky: „Bratře Masopuste, něco jsem s nimi udělal. Vypadly mi.“ Také s nimi zatřepal a usmál se: „No jo, na hodinky musíš dávat pozor… Opravím je a zatím ti dám jiné. Aby tatínek nějaké měl, půjčím mu Zenitky. Ty, když ti upadnou, nic se nestane.“ Měly totiž obroučku z chromované oceli. Obchodník pan Masopust možná předpokládal, že by si tatínek tyto dražší kvalitní hodinky chtěl koupit.

Když jsem se koncem války chytal na zásnuby, vyráběl mi prstýnky. Dělal je načerno, zlato nebylo. Podle Vlastiččina prstu a podle mého prstu… povedly se. Tenké zlaté kroužky, nahoře s bílými kamínky, asi s drobným safírem. Celé nedělní odpoledne jsem sledoval, jak je dokončuje. V ústech držel foukadlo, foukal na kahan, tam mu šel modrý plamen a tím tavil zlato, přivařoval košíček na kamínek. Nakonec výrobek vyleštil a dal do krabičky. Platil jsem nějakou rozumnou cenu.

Masopustovým se narodili dva synové. Jednoho z nich si můžete pamatovat z televizní obrazovky. Miroslav Masopust byl herec s velkým talentem, ale poněkud nešťastným osudem. V archivu České televize je k dohledání snímek z cyklu Příběhy slavných: Míťa. V něm se můžete dozvědět i zajímavosti z jeho říčanského dětství.

Ladislav Masopust se ženou Marií na snímku z představení místních ochotníků.

Třicátá léta 20.století.

Foto: z archivu Muzea Říčany                                                

Zaznamenala Renata Skalošová