Neobyčejní občané Říčan /30

Vzpomínky Dalibora Hofty

Ano, znovu vzpomínám na obyvatele, o kterých jsem na stránkách městského věstníku už psal. Paměť mi přináší další detaily a pak – pro mladší čtenáře a nově přistěhovavší to třeba budou novinky. Snad mi pamětníci případné opakování prominou…

Jedním z nejšikovnějších obchodníků na náměstí mého dětství ve třicátých letech minulého století býval Josef (říkalo se mu Jožka) Kubec. Pocházel z Táborska, z obce Orlov u Jistebnice. Tento muž vnesl přímo revoluci do zdejšího obchodování. Byli jsme zvyklí na potraviny v krámcích se smíšeným zbožím, ovšem sympatický, vstřícný Jožka Kubec si otevřel prodejnu specializovanou na lahůdky. Míval ji vedle Lacinova krámku s radiopřijímači, v domě na rohu s Lázeňskou uličkou. Později si postavil dvojdům v Široké ulici. Přímo v obchodě vám upražili kávu – a ještě horkou jste si ji mohli odnést domů. Podle vlastního receptu nakládali okurky a nabízeli též výborné saláty. Do tajů lahůdkářství, zaměstnávajícího asi tři prodavače, jsem později nahlédl díky mé snoubence Vlastičce, která tam pracovala.  Kubecovo podnikání ukončila změna poměrů v únoru 1948. Ještě předtím, v roce 1947, se Jožkovi (který sklízel úspěchy i jako divadelní ochotník) ovšem povedl husarský kousek. Posilněn alkoholem vjel na koni (!) na komunistický bál u Labutě. Kůň samozřejmě taneční parket znečistil a Rudé právo mělo týdny o čem psát.

Jožka Kubec na fotografii říčanského ochotnického divadla (8. muž zprava v 1.řadě, s kloboučkem)

Foto: z archivu Vlasty Tískové 

Na náměstí popojděme směrem ke kostelu. Židovského obchodníka Karla Fišera jsem zmiňoval v Kurýru č. 5/ 2006. S kamarády jsme k němu chodili nakupovat vyřazené filmové pásy, ze kterých jsme dokázali dělat báječné „bomby“. Film byl tehdy ještě z hořlavého celuloidu. Nacpali jsme ho do vystřílených patron po lovcích (chodili jsme za nimi po polích a sbírali je) a pak zapálili. Dodnes je mi záhadou, jak jsme tu nebezpečnou hru utajili před dospělými.

Dnešní vietnamská večerka dřív bývala obchodním domem, specializovaným na textil a oděvy, na jehož vývěsním štítu stálo jméno Antonín Přerost. Postavil ho pan Přerost starší a u jeho syna se učila švadlenou moje teta Karlička. Z vjezdu do dvora tam vznikla snad první obchodní pasáž v Říčanech, kterou v neděli a ve svátek uzavírala mříž. Jako kluk jsem tam za tetičkou chodíval, abych na ní vyloudil padesátník, utíkal jsem si potom koupit kuličky nebo gumy do praku. V krámě vládla laskavá atmosféra. Tenkrát však, zdá se, byli všichni obchodníci přirozeně laskaví a slušní. Po sametové revoluci dostali původní majitelé dům zpátky a paní Přerostová mi prodala bundu, kterou jsem nikde jinde nesehnal. Dodnes ji mám.

Říčanští měšťané chodívali na pivo do domu čp. 73, byla to dřív hospoda U Červených. Adolfa Červeného si pamatuji jako staršího pána, který špatně chodil. V bytě v prvním patře vystavoval a prodával jízdní kola. Jedno z nich mi tatínek, těsně před patnáctými narozeninami, koupil. Byl to jásavě červený polozávodní bicykl, s řidítky tzv. berany. Vybavuji si, že stál 600 korun. Šlo o náplast na smutek, chystal jsem se totiž z domu. Jak už jsem jindy vypravoval, 1. září 1939 jsem odjel do učení do vesnice Kublov na Křivoklátsku.

Za rohem hospody U Červených (dnes kavárny-čokoládovny) se nachází plácek, kde vyčníval dům Josefa Masopusta. Nyní je tam second hand. Pan Masopust měl truhlářství a zaměstnával tuším dva dělníky. Ve výkladech v přízemí vystavoval výrobky, v patře s rodinou bydlel, ve dvoře byla dílna. Tady jsem po vyučení v červnu 1942 skládal závěrečné a mistrovské zkoušky. Měl jsem ručně vyrobit předsíňovou stěnu z leštěného buku. Na ní byly ze dřeva vyřezávané háčky, nad nimi mřížka na klobouky a dole šuplík na hřebeny a kartáče. Týden jsem měl na to, abych z materiálu, který mi pan Masopust dal, stěnu vytvořil. Hodnotila ji komise Společenstva truhlářů. Bez doporučení Společenstva a bez vykonání tzv. mistrovských zkoušek jste nemohli založit živnost. Já je potřeboval k tomu, abych mohl nastoupit na truhlářskou průmyslovku do Prahy. Tam požadovali vyučení, rok praxe nebo mistrovské zkoušky a stáří osmnáct let. Vše jsem tenkrát zdárně splnil.

                                                                                               Zaznamenala Renata Skalošová