Neobyčejní občané Říčan /31

Vzpomínky Dalibora Hofty

Na jednom z domů, kolem kterých procházíte cestou z náměstí ke hradu, jste si jistě všimli nápisu po zaniklém pekařství. Pochází z devadesátých let. Pekař zde ale sídlil už v době mezi válkami.

Tehdy tu pekl chleba František Trobel. Jeho samožitný chléb byl neobyčejně dobrý a křupavý. My kluci jsme si sem zaběhli ze školy o přestávce taky pro slané nebo makové housky. Pečivo jsme si mohli koupit i u školníka, ale to přímo od pekaře bylo ještě horké.

Ulička, která vede kolem dřívějšího domu truhláře Masopusta do podhradí, mívala v minulosti jinou podobu. Současnou hladkou, bezbariérovou cestu jistě oceňují maminky s kočárky i vozíčkáři. Vedle dnešní vysoké novostavby (s kadeřnictvím) bývaly schody s pravidelnými asi dvoumetrovými rovinkami.

Dům Přerostových v roce 1934

Foto: z archivu rodiny Přerostovy

Naproti dnešní kavárně s modrou omítkou, kde kdysi točil pivo pan Červený, přes Rooseveltovu ulici, stojí rohový dům. Patřil pekaři Janu Seidlovi. Do domu se přiženil pan Stanislav Boháč, pekařství zrušil a zavedl místo něj obchod s potravinami (dnes tu dostanete bytový textil). Prodával zboží, které jinde neměli, a na tehdejší dobu veliká prodejna se navíc vyznačovala bezvadnou obsluhou. Obchod se vzmáhal a když ho pan Boháč naplno rozvinul, přišla padesátá léta. Tehdejší mocipáni mu krám sebrali, ani mu nedovolili v něm prodávat, prý, že je příliš podnikavý. Pan Boháč se však nedal. V kůlně na dvoře začal vyrábět betonové zboží, hlavně cihly. Vše dělal sám: ručně cement míchal a hmotu odléval do dřevěných forem. Jedna důkladně vytvořená cihla stála kolem dvou korun. Že byly cihly trvanlivé, vím jako zákazník pana Boháče z vlastní zkušenosti, vydláždil jsem jimi dvorek u domu.

Pod obchodem pana Boháče stál dům Aloise Fliegela, sedláře a taškáře. Ne, že by snad tropil taškařice. Tak se dřív říkalo řemeslníkovi, který vyráběl tašky. Rodiče nám u něj kupovali školní aktovky. Za dvanáct korun byla ta nejlevnější a za patnáct korun už měla kovový držák opletený kůží. Pan Fliegel měl ovšem bohatou klientelu mezi majiteli koní. Jako sedlář vyráběl postroje i sedla. Jak stárl, přibývalo aut, koní ubývalo a živnost usínala. Pak už nám jen spravoval aktovky. Šití na boku se totiž páralo, když napadl sníh a aktovky sloužily pro jízdu po hrbolatých kopcích. Za korunu nebo za dvě nám tašku i na počkání přišil.

Pod tímto krámkem, nad schody, které vedou do ulice Podskalí, byl drobný přístavek a v něm řezník František Horník. Moje maminka k němu ráda chodila, protože míval čerstvé a dobré maso. Byl to jeden z nejlevnějších a přitom skutečně nejsolidnějších řezníků v Říčanech. Vyráběl také vlastní salámy, které, když se vysušily, se mohly nazývat uherákem.

Na jižní straně náměstí se v dobách mého dětství nacházelo několik obchodů, které nabízely krejčovské služby. Jak jsem vzpomínal minule, švadlenky jste potkali u Přerostů – vedle prodeje hotových oděvů se zde také šilo prádlo. Co si pamatuji, bylo u nich neustále pět šest děvčat. Některé se švadlenou teprve učily a dostaly později výuční list, jako třeba moje teta. Textilní zboží prodával nedaleko také Karel Fišer, ano, ten obchodník, který klukům prodával vyřazené filmové pásy.

Dámy z rodiny Fišerovy

Foto: z archivu Muzea Říčany

Tzv. lepší prádlo, třeba pánské hedvábné košile, se šilo u Anny Převrátilové  mezi dnešním řeznictvím a Labužníkem. V krámku dole se prodávalo, v patře se šilo. I moje maminka mi tady nechala ušít parádní košili z jemné látky. Většinou jsem ale míval obyčejné bavlněné. Jak se měnila móda, měnily se i košile, hlavně u krku. Nosil se široký límec, vykrojený límec, úzký límec… Pro nás školáky to ještě nebylo, ale místní frajeři si každý rok dali ušít košili podle nové módy. Vzpomínám si ještě i na samostatné (falešné) límce, které se ke košili připínaly. Byly z tuhé látky a jejich nositelé je udržovali v dokonalé čistotě. Však si je nechávali prát v prádelně v blízkosti Vaverovy restaurace. Pamatuji si i na límečky z celuloidu.

Nejkvalitnější prádlo ovšem šila slečna Anna Mesteková. Jak jste se mohli dočíst v Kurýru č. 5/2006, obchodní dům Mestek vznikl ke konci třicátých let. Na tehdejší dobu to byl palác, srovnatelný s budovou Na Růžku. Jméno mu dal majitel Jaroslav Mestek, ale hlavní hybatelkou obchodu byla jeho sestra. Z průchodu na zahradu vznikla krásná prosklená pasáž s vystaveným zbožím. K dostání zde bylo vše, co se týkalo textilu, oblečení a bytu. Nakupovat sem chodili i jiní krejčí a švadleny. Nahoře nad prodejnou bylo několik na tehdejší dobu luxusních bytů. Tři neteře vynikající obchodnice slečny Mestekové byly i díky tetině píli skvěle zabezpečeny do manželství. V době kolem druhé světové války to byly jedny z nejbohatších nevěst v Říčanech.

Obrázek z roku 1914 s obchodem rodiny Strašnovovy.

Foto: z archivu Muzea Říčany

Na rohu náměstí a Široké ulice stojí veliký dům, který patříval židovským obchodníkům jménem Strašnov. Po druhé světové válce jej zmodernizoval podnikatel Kaplan, který později utekl do Ameriky. Tržby obchodu s domácími potřebami byly vysoké i díky jeho půvabné rudovlasé manželce, která tu prodávala. Za komunistického režimu byla budova přidělena tuším Kovopodniku se sídlem v Brandýse nad Labem a mohli jste si tu nechat opravit ledničku nebo rádio. Jeho zaměstnanci dům po listopadu 1989 výhodně koupili.

Pohlednice zachycující říčanské náměstí pochází z doby kolem roku 1938. Vlevo obchodní dům Mestek.

Foto: z archivu Muzea Říčany

Vybavuji si situaci mezi válkami a širokou nabídku tehdejšího obchodu. Jeho majitele, nenápadného Otu Strašnova, v krámě vidět nebylo, zato ztepilou paní Helenu Strašnovovou ano. Jak to u tmavovlasých žen někdy bývá, měla i ona pod nosem knírek. Nabízela kamna, sporáky, kuchyňské nádobí… a také baterie. To bylo něco pro nás kluky! Se svítilnami na baterky jsme chodívali  večer ze Sokola a baterie jsme potřebovali i do různých telefonů, které jsme si vyráběli. Naše spotřeba byla značná. Ke koupi zde byly baterie značky Daimon a Carbon. Laskavá obchodnice nám ráda předvedla na zkoušečce ty nejsilnější. „Paní Strašnová, potřeboval bych baterku, která by hodně šajnovala.“ Měl jsem totiž tříšpuntovou (tříčlánkovou) šajnovku, která dosáhla až na špičku kostela.

Tato rodina (se synem Valtrem) zahynula v roce 1942 v koncentračním táboře. Hořce nám to připomíná pamětní deska na staré radnici, jen pár kroků od jejich domu.

Zaznamenala Renata Skalošová