Neobyčejní občané Říčan /32

Vzpomínky Dalibora Hofty

Dům vedle domu, vybavují se mi vzpomínky. Chci vám i v dalších dílech vyprávět o místních lidech a o zvycích, které v Říčanech panovaly za mého mládí. Jak mnozí víte, dospělost jsem oslavil (tehdy pro ni platila hranice 21 let) brzy po druhé světové válce.

Dům na náměstí, ve kterém prodával pan Karel Fišer (v krámku jste mohli vidět také jeho ženu a učednici), patřil panu Petru Duškovi. Šlo o budovu pod obchodem Přerostových směrem do náměstí, dnes je v něm mj. papírnictví. Dole ve dvoře měl pan Dušek tiskárnu a do té jsme my kluci chodili pro odstřižky z různých barevných plakátů a dalších tiskovin. Červenomodrobílé kousky krásně zdobily naše létající draky, třásně na jejich ocasech ve větru vlály a náležitě draka zatížily, aby se držel ve správné poloze. Ale pozor, nesměly být zase příliš těžké, aby drak vůbec vzlétl. V Duškově domě bylo i dřív papírnictví. V něm se prodávaly také knihy a hudebniny. Chodili jsme si tam kupovat struny a kalafuny, když jsme hrávali jako hoši na housle. Po zrušení živností v obchodě pracovala milá paní prodavačka Božena Vycpálková, maminka dnešního knihkupce na říčanském náměstí.

Ve stejném dvoře jako tiskárna stávala ještě bývalá stodola, kde truhlařil – v Říčanech to byl samý truhlář – pan Jan Slavíček. Jak už jsem se na těchto stránkách zmínil, pan Slavíček předsedal Společenstvu truhlářů. To na základě zkoušky povolovalo založení živnosti. Jeho syn Jan se mnou chodil do školy a později i na průmyslovku. Byl velice snaživý, jak se říká zaťatý do práce. Když něco dělal, tak jsme ho rozhodně nesměli rušit. Jednu dobu pracoval jako tesař na přivaděči Želivky do Prahy, vyráběl tam bednění. V dnešní Rooseveltově ulici si postavil dům, kde dnes truhlaří zase jeho syn.

Když přišlo znárodnění, přešli truhláři od pana Slavíčka – bylo jich pět nebo šest – k mému tatínkovi. I když naši truhlárnu také neminulo znárodnění, můj otec v ní směl ještě asi půl roku pracovat jako vedoucí. Tito truhlářští hoši dostali od našich truhlářů („mazáků“ z vyhlášené firmy) přezdívku „kluci ze stodoly“. Provozovna se později dostala pod správu celorepublikového podniku Interiér. V Interiéru jsem pak byl po návratu z pracovního pobytu ve Švédsku od roku 1970 asi pět let zaměstnán na podnikovém ředitelství jako vedoucí architektů.

Naproti pohřebnímu ústavu pana Sommera v Rooseveltově ulici se nacházelo cementářství pana Františka Slavíčka, bratra truhláře Jana. Veliký dvůr částečně zasahoval až do míst dnešních stájí v jezdeckém areálu. František Slavíček vyráběl všechno možné cementářské zboží. Pamatuji si na skruže do studní, dělené i plné, a také na kvalitní betonové střešní tašky. Se zalíbením jsem tu a tam sledoval jejich výrobu: jak je dusá do forem, pak je sype červeným cementem a uhladí zvláštním nástrojem do daného profilu až se cement na nich bezvadně leskne. Ukládal je ve zvláštním kamrlíku do polic, aby ve vlhkém prostředí pomalu vysychaly. Vysvětloval mi kdysi, že pokud by uschly rychle, ztratily by na kvalitě.

V Rooseveltově ulici mezi dávným řeznictvím pana Horníka a dalším, vysokým domem vedou schody dolů do ulice Podskalí. Rozlehlý obchodní prostor velkého domu si pronajímala paní E. Michlová, fotografka. Tehdy to byla konkurence známé firmy Foto Zahálka a jak šel čas, v rámci družstva Fotografia se stala paní Michlová vedoucí původně Zahálkova ateliéru v Kamlerově ulici. Fotografickou profesi ovládl i její manžel František Michl. Pamatuji si jej jako pokladníka našeho Aeroklubu, v němž se velmi agilně projevoval. Patrně klub podporoval i finančně. Pro nás mladíky to byl tehdy starší pán, ovšem také s chutí si někdy zalítat. Vybavuji si, jak letěl na laně. To když jsme létali jenom z kopce u Kuří na gumovém silném laně: táhlo ho vždycky deset chlapců do písmena V. Letoun se z kopce vystřelil a letěl podle kopce takových sto až dvě stě metrů.

Zaznamenala Renata Skalošová

Tuto školní třídu zachytil František Michl v době po roce 1945.