Neobyčejní občané Říčan /33

Vzpomínky Dalibora Hofty

Minule jste se mohli dočíst o Janovi a Františkovi Slavíčkových. Díky jejich potomkům, kteří nám poskytli další informace, vám mohu příběh této rodiny dovyprávět.

Otec Jana a Františka se jmenoval Jan (toto jméno se dědí v rodině po sedm generací) a měl ještě další tři děti. Jeho osud nebyl rozhodně všední: Když na počátku 20. století ovdověl, ocitl se vinou špatné předmanželské smlouvy bez majetku, sám s dětmi v chudobinci v Petříkově u Velkých Popovic. Nejstarší dcera Růžena se ve čtrnácti letech stala hospodyní se starostí o celou domácnost. Ochrannou ruku nad petříkovským chudobincem držel baron František Ringhoffer. Ten si pracovitého a šikovného Jana Slavíčka všiml a doporučil ho jako (pravděpodobně) hlavního předáka při stavbě paláce Koruna na Václavském náměstí v letech 1912–1916. Za tu dobu se panu Slavíčkovi podařilo vydělat a našetřit tolik peněz, že všem svým dětem zařídil živobytí. Zůstaly čtyři, jeden ze synů padl ve válce. Synovi Janovi zřídil živnost truhlářskou, Františkovi pomohl s cementárnou.

František (1898–1971) byl totiž vyučený zedník a betonář. Také on bojoval v první světové válce, odkud si odnesl zranění na noze. Šlo o průstřel nártu, a tak každý rok až do nástupu komunistů dostával od státu poštou nové ortopedické boty. O cementárně v dnešní Rooseveltově ulici jsme už psali. Gustav Trnka v knize o Říčanech z roku 1913 zaznamenal, že se toto místo (úsek od křižovatky pod hradem po Janské náměstí pod Lipanskou ulicí) nazývalo Na hrázi. Tedy na hrázi dřívějšího Lázeňského rybníka. Cementárna vznikla kolem roku 1920. Z dvacátých let pochází také snímek otištěný na zadní straně Kurýru č. 5/2005.

František živnost postupně rozšiřoval a postavil si větší provozovnu. V tomto objektu je dnes autopůjčovna. Vedle cementárny si v roce 1936 vybudoval dům. S opatrností tenkrát volil menší rozměry domu, aby se stavbou nezadlužil. Vedle něj se pustil do stavby truhlář Jan Slavíček a kousek dál bydlela sestra Růžena, provdaná Šimková – v domku, který dnes sousedí s potravinami U Václava. I tyto domy stojí na dřívější hrázi; v místech, kde bývalo vlhko a kde do té doby nikdo nestavěl. Na výrobky Slavíčkova cementářství jste narazili všude po Říčanech. Pamětníci si jistě vzpomenou, že starý betonový plot, který stál kolem domu Slavíčkových asi do roku 1985, byl téměř stejný jako ten, jímž bylo obehnáno vlakové nádraží při pohledu od lihovaru. O vzpomínky na dědečka Františka se dělí vnuk Richard: „Bylo o něm známo, že jakmile se v Říčanech něco dělo, chtěl být u toho.  Zasloužil se například o vznik říčanského hřbitova a byl spoluzakládajícím členem Spolku přátel žehu.“ František Slavíček měl prý velké plány i s celou Lázeňskou loukou. Ovšem, jak si možná pamatujete z dřívějších dílů našeho seriálu, radní v době první republiky i těsně po válce prosazovali myšlenku obecní zahrady (tzn. ponechat tento prostor odpočinku obyvatel) a po roce 1948 už bylo zase všechno jinak…

Popojděme ještě o několik kroků dál. V místě, kde se rozdvojují ulice Rooseveltova a Voděradská, před opravenou hospodou U Staletých lip, se dodnes nachází travnatá plocha.  Jako kluk jsem zde zažil i dvě mohutné lípy. Další lípy rostly v blízkosti dnešní autobusové zastávky a jsou patrné i na starých fotografiích Slavíčkova cementářství. Košaté stromy před hostincem měly kmen o průměru asi jednoho metru. Na začátku léta to tam silně vonělo a hučelo a na podzim se pod nimi přirozeně kupily závěje listí. Důvodem jejich skácení bylo patrně nebezpečí, že by mohly pádem poškodit hospodu.

Ve Voděradské ulici dřív stálo jen několik domků, v jednom z nich bydlela ona slečna učitelka, na kterou jsem jako zamilovaný školák čekával a někdy jí pomohl s taškou. V posledním větším domě po pravé straně ulice, když se jde do kopce, vyráběl pravé kostní hřebeny František Schreiber. Naproti hostinci si pamatuji veliké zahradnictví rodiny Celých. K paní Celé, zdatné obchodnici a tehdy už starší dámě, mě maminka posílala i v neděli pro čerstvou zeleninu do polévky.

Zaznamenala Renata Skalošová. Rodině Slavíčkově děkujeme za vzácné vzpomínky.