Neobyčejní občané Říčan /34

Vzpomínky Dalibora Hofty

Už delší dobu jsem se chtěl porozhlédnout v Centru Na Fialce. V pěkném podzimním dopoledni jsme se tam setkali s Renatou Skalošovou, která zapisuje mé vzpomínky, a společně  se po centru prošli. Má průvodkyně mi prostory ukázala a co mi zrak dovolil, žasl jsem, jaké nádherné zařízení konečně v Říčanech máme.

Vyšli jsme si pak ještě k několika domům spojeným s příběhy zajímavých lidí. V Sokolské ulici, brzy za zatáčkou, stojí dům spjatý s osudy pana Plischeka. Urostlý a dobromyslně vyhlížející pán, původem Rakušan, za války nikomu neublížil, ale lidé se ho báli. V květnu 1945 se tento strach nepěkně projevil v touze po odplatě. Došlo i na rabování domu – už jsem o něm psal v Kurýru č. 5/ 2011. Po levé straně jsme míjeli sokolské cvičiště: tady jsme jako kluci závodili v běžeckých drahách, skákali do výšky, nacvičovali prostná na slet. Naproti tenisovým kurtům se na rohu Sokolské a Štefánikovy nachází vilka, kde bydlel  Bohumil Barták, drogista z náměstí a vážený občan mnoha zájmů a dovedností. Jeho směs do perníku (Bartákův medovec) byla známá po celém okrese. Dokázal ale namíchat například i lepidlo na sklo nebo kůži. Do naší truhlářské dílny dodával mořidlo na dřevo – to z bukového dřeva dovedlo vytvořit ořech. Jeho snímky Říčan patří k důležitým dokumentům historie.

Přešli jsme Štefánikovu ulici a ocitli jsme se u bývalého sokolského biografu, v jehož zachovalé a opravené části dnes Sokolové zase cvičí a působí zde taneční klub. Za okupace byla činnost Sokola zakázána a v této budově se objevil německý správce. Ten se snad aktivně podílel na krutých výsleších, které se zde odehrávaly a o nichž se mezi lidmi vědělo. Když byl jedné podzimní noci zatčen můj otec, po prohlídce bytu ho odvezli tatrou osmičkou. Instinktivně jsme s maminkou běželi k biografu. U vstupních schodů jsme skutečně tatrovku zahlédli a schovali jsme se za roh. Asi po půlhodině vyšli dva muži v kožených kabátech a vlekli otce zase do auta. Za nimi šli šofér a místní udavač Hynek, který byl německými úřady jmenován vládním komisařem, de facto starostou města, téměř až do konce války. Vůz odjel směrem Praha a my jsme se smutně vraceli domů…

Na protější straně ulice stojí dům vystavěný za starosty Čížka hlavně pro městské úředníky. Za rohem, v Jiráskově ulici, najdete stejný obecní dům. Zůstaňme už v Jiráskově ulici. V její horní části stojí půvabná vilka „Věra“. Žili zde Steindlerovi, podle vyprávění sousedů velice hodní lidé. Děti ze sousedství znaly jejich upravenou zahrádku se zeleninou a jahodami a sem tam od nich dostaly něco dobrého na zub. Paní Ludmila Steindlerová pracovala jako zdravotní sestra. Její muž měl vedle domu autoopravnu a když zemřel, pronajal si dílnu pan Sklenář. Spravoval traktory a zemědělské stroje, ale i automobily, tenkrát v Říčanech vzácné. Dcera Sklenářových, milá a družná Milena, hrávala hlavní role mladých žen v dramatickém spolku SSC. Dostala přízvisko Milena Sklenářová-Malá. (Divadelní znalci vědí, že Otýlie Sklenářová-Malá patřila k ansámblu Národního divadla přelomu 19. a 20. století.) Steindlerovi měli dva syny. Pavel se po válce stal národním správcem karlovarského podniku, ve kterém se pekly lázeňské oplatky. Podnik zmodernizoval a po komunistickém puči utekl do zahraničí, kde pracoval v řadě restaurací a mnohé z nich vedl. Kuchařskému umění se učil také v Paříži. Začínal v Anglii, technologie a recept na oplatky mu tam umožnily existenci. O jeho bratrovi Jiřím jsem slyšel, že se stal důstojníkem na Slovensku.

V Londýně se Pavel Steindler potkal s krasobruslařkou Alenou Vrzáňovou. Našli v sobě zalíbení a v roce 1969 se vzali. Kvůli Alenině kariéře se manželé přestěhovali do New Yorku. Pod jménem Aja Zanova působila v ledních revue Ice Follies a Ice Capades. Bydleli na Manhattanu ve čtvrti Upper East Side a o několik bloků níže založili a vedli známé restaurace, Duck Joint a později Czech Pavilion. Mezi hosty se vystřídala řada význačných umělců, jako Frank Sinatra nebo Andy Warhol, přicházeli Trumpovi, newyorští politici i světoví sportovci. Paul Steindler zemřel uprostřed plánů s další restaurací v roce 1983 ve věku 62 let.

Příště se vydáme Nerudovou ulicí zpátky k Fialce.

Takto naše město vyfotografoval Bohumil Barták v roce 1894

Foto: archiv Muzea Říčany