Neobyčejní občané Říčan /35

Vzpomínky Dalibora Hofty

Nerudova ulice se dřív mohla nazývat říčanskou Ořechovkou. Ve vilkách se zahradami bydleli tzv. lepší lidé. Někteří byli významní pro naše městečko a jejich jména i tváře máme my dřív narození dosud v paměti.

Ještě než do této ulice zabočíme, zdržme se chvíli na konci Jiráskovy ulice. Naproti vilce „Věra“ se nacházejí tři domy se světlou omítkou. Prostřední z nich si pamatuji v omšelém stavu. Koupil ho, rozšířil a zvelebil bývalý starosta František Vrba, dnes má více obyvatel. Léta v něm žila část slavné sportovní rodiny Koželuhovy. Na konci šedesátých let jste v našem městě ještě mohli potkat pana Františka Koželuha, bratra slavných tenistů Karla (v roce 1925 byl profesionálním tenisovým mistrem světa) a Jana (dlouholetý reprezentant republiky v Davisově poháru). Samozřejmě hrál dobře tenis a fotbal, pak se živil jako trenér v zahraničí. Ve stáří trávil hodně času na nedalekých sokolských kurtech, pokuřoval z dýmčičky, pozoroval říčanské hráče a oni rádi přijímali připomínky od zkušeného znalce. I jeho syn, také František, byl výborným tenistou.

Když se ocitneme v Nerudově ulici a jdeme směrem k Fialce, druhý dům vpravo patří rodině porodní asistentky Anny Kopecké. Vyhledávaná porodní babička pomáhala i u mého narození, ale kvůli komplikacím nakonec maminku odvezli do Prahy k Apolináři. S její pomocí se pak doma narodil můj bratr i starší dcera. Novou vilku naproti po roce 1989 postavil, ale bohužel dlouho si jí neužil pan Milan Houfek, generální ředitel Dopravního podniku hlavního města Prahy, který zemřel v mladém věku. Vedlejší rohová vila (než přejdeme Štefánikovu ulici) patřila vynikajícímu zubaři Stanislavu Chloupkovi. Zůstáváme na levé straně ulice. Rozlehlá vila nad kdysi mateřskou, pak základní školou patřila manželům Fraňkovým. Oba byli učitelé, Josef Franěk učíval matematiku na měšťanské škole. Ztepilá paní Fraňková, svého muže převyšující o hlavu, učila v nižších třídách. Patřili k místním „salonním“ komunistům. Pan Franěk byl ten pán, který přišel spolu s jinými sesadit mého tatínka z čela městského úřadu a sám byl v letech 1948–1950 předsedou MNV. Měli dva syny. Pamatuji si, že jeden z nich, lékař, dostudovával s mým bratrem Luborem v době po komunistickém puči. Vedlejší škola v této ulici vznikla v šedesátých letech na místě původní vily. Jako mnozí z Říčan využívám i já, že se žáci při praktickém vyučování učí pěstovat zeleninu a chodím si sem zjara koupit předpěstované sazeničky.

Na stejné straně ulice dřív bydlel vzdělaný muž, ve třicátých a čtyřicátých letech ředitel nemocenské pojišťovny, Ladislav Brůna. Jeho žena byla do vysokého stáří aktivní v Sokole. Kousek dál měl dům můj kamarád Jarda Jeřábek. Paní Jeřábkovou mají mnozí v paměti jako velmi dobrou místní učitelku. Na pravé straně dolní části ulice bydlel pan Jaroslav Svoboda, úředník v Energetice, divadelní ochotník a v letech 1947–1948 starosta sokolské jednoty v Říčanech. Kde jsou ty časy, kdy jeho manželka paní Anežka Svobodová (mimochodem významná sokolka, amatérská herečka a zpěvačka) chodila jako výběrčí pravidelně zapisovat údaje z elektroměrů. Dala nám útržek papíru s čísly a my jsme příslušnou částku mohli okamžitě zaplatit. Nad domem Svobodových měl vilu pan Antonín Seifert, ten vlastnil na náměstí lékárnu U Božího oka. (Psal jsem o něm mj. v Kurýru č. 11/ 2014.) Poblíž žil pan Antonín Svoboda, právník. V mládí byl znamenitým hokejistou a dobře se uplatnil též v Studentském sportovním klubu, který za války udržoval vlastenecké myšlení obyvatel. Ve stejném domě pak několik let žil hudební vědec a spisovatel K. V. Burian.

V Mánesově ulici, kam z Nerudovy zahnete doprava, neujde vaší pozornosti rozlehlý dvojdům, jehož jeden vchod hlídá betonový pes. Žili tu Masopustovi a Vlčkovi. V jedné polovině dodnes bydlí s rodinami Stanislava Bachurová a Hana Jemelíková, dcery Stanislava Vlčka. Tento muzikant a amatérský divadelník nám dětem hrával u Labutě Kašpárka. Profesí úředník, léta působil jako ředitel Československých cirkusů a varieté. O této pozoruhodné osobnosti se více dočtete v Kurýru č. 3/ 2009.                         Zaznamenala Renata Skalošová