Neobyčejní občané Říčan /37

Vzpomínky Dalibora Hofty

V našem seriálu o dřívější podobě města a jeho obyvatel se vraťme do centra Říčan. Projdeme se po Rýdlově ulici a jejím okolí. Vycházíme z Olivovy ulice a budeme se zatím držet po pravé straně.

Na budovu dnešní restaurace U Anežky a prostory keramického ateliéru navazoval ještě v padesátých letech minulého století domek, ve kterém pracoval sklenář pan Jaroslav Šach (dnes je na tom místě jedna z větví křižovatky). Okna a rámy zasklíval v dílně, anebo chodil přímo na místo, kde jej bylo potřeba. My kluci, když jsme po ulicích kopali do meruny, jsme okno rozbili raz dva. Jednou jsem také při honičce loktem prorazil okenní tabulku ve třídě. „Běž k panu Šachovi a zařiď, ať to zasklí,“ reagoval otec. Účet pak vypadal následovně: 4,50 sklo, 4,80 mzda a k tomu tři procenta obratové daně, to je dnešní DPH. Zaplatil to pan ředitel, dal si mě zavolat a ten účet jsem donesl domů. Tatínek mi dal desetikorunu a pohlavek. Pamatuji si, že za zbylé haléře jsem pořídil v trafice na náměstí osm Zorek. To byly tehdy nejlacinější cigarety. Trafikant je umně zabalil do novinového kornoutku a my jsme je pak v průjezdu Živnostenské školy pokračovací (dnešní Základní umělecké školy) s kluky vykouřili… Pan sklenář Šach byl významným členem místního hasičského sboru a také zdejší Obce Baráčníků. Později si zakoupil dům na rohu Štefánikovy ulice a Cesty svobody, kde měl holičství pan Hejdánek.

V devadesátých letech vznikla na rohu Rýdlovy a Olivovy ulice u domku pana Vojáčka přístavba – v ní je dnes kancelář České pojišťovny. Vzpomínám si, že o kousek dál bydlel pan Bělohradský, Čahovi a také pan Biskup, který u nás mnoho let pracoval jako zdatný truhlář.

V naší truhlářské dílně vznikalo zařízení vily, která sousedí s pozemkem gymnázia. Patřila zámožné rodině pana Klimeše. Jako hoch asi čtrnáctiletý jsem tam chodil občas něco přeměřit. Vzpomínám například na točité samonosné schodiště. Schodnici ve tvaru podkovy lepili řemeslníci z tenkých tzv. švarten. Přitahovalo se to na konstrukci, po vytvrzení lepidla ji povolili a podkova byla hotová. Celé schodiště se dokončilo na místě a bylo ozdobou vstupní haly. Přejdeme přes Štefánikovu ulici kolem Mateřské školy U Slunečních hodin a budovy muzea, dříve vilky slečny učitelky Růženy Klímové. Dál bydlela početná rodina Zahradníkova, na rohu s Alšovou ulicí stávala trafika. V dalším domě u Kabeláčů měla jeden z bytů pronajatý moje teta Boženka. Když mi onemocněla žena a ovdověl jsem, vychovávala několik let mou prvorozenou dceru.

Na rohu s ulicemi 5. května a Sukova postavil své nejstarší dceři krásnou vilu Josef Větrovec. Nějaký čas tam bydlela, ale přišla válka, pan stavitel zemřel, nastaly zlé doby a rodina vilu prodala obchodníkům Mestekovým. S rodinou tam pak bydlela paní Pětická, jedna ze svěřenek paní Mestekové. V ulici 5. května nedaleko mostu žili například Kloboukovi a později ve stejném domě s rodinou i paní Milena Urbanová, zřizovatelka Masarykova klasického gymnázia. Pamatuji si ji z doby po listopadu 1989 jako velmi aktivní zastupitelku a schopnou rétorku. Byla velice žádaná i coby oddávající, svatebčany dokázala dojmout. Už se skoro zapomnělo, že nynější budova soukromého gymnázia v Táborské ulici byla původně velmi pěknou mateřskou školou ze sedmdesátých let. Za podjezdem železniční tratě se Rýdlova mění v ulici Smiřických. Tam měli domek Horinovi. Vždy upravený mladý Horina se mnou chodil do školy, později se stal právníkem a věnoval se rybaření, hlavně na Marvánku. Z těch končin se pamatuji ještě na Řeřichovy. Také jejich synka jsem znal ze školních lavic. I on býval úhledně oblečen, nosil kravatu a načesané vlny. Vzpomínám si, že mu dlouho dělalo potíže v příjmení vyslovit „ř“ a spolužáci se mu kvůli tomu pošklebovali. To víte, děti.

Zaznamenala Renata Skalošová

Jaroslav Šach v baráčnickém kroji

Foto: Z archivu rodiny Bínovy