Neobyčejní občané Říčan /38

Vzpomínky Dalibora Hofty

Minule jsme po procházce Rýdlovou ulicí podešli pod tratí a vydali se směrem nahoru. Ulici Smiřických neřekneme my místní jinak než Štuksák, na památku rodiny Štuksovy, jejichž domek dodnes v kopci stojí.

Starý dům, ve kterém býval krámek se smíšeným zbožím, najdete v místě, kde nejprudší kopec přechází do pozvolnějšího, na rohu s Domažlickou ulicí. Na zdatnou obchodnici paní Štuksovou jsem vzpomínal v Kurýru č. 7/2007. Dokázala zaměstnat celou rodinu a nabízela služby tehdy vzácné: až do domu vám donesli objednané mléko nebo housky.

V této oblasti žily a žijí mnohé říčanské osobnosti. Ze současníků zmiňme znamenitého gynekologa a duchaplného muže Karla Stanslického, který se odtud bohužel odstěhoval, nebo prvního porevolučního starostu Jaromíra Jecha. Leckterý z domů, které tu vyrostly, pamatuje počátek 20. století a rozeznáme na nich vlivy secese. Jsou patrné též na vilce, která se nachází při cestě vzhůru hned napravo za podjezdem. V době před listopadem 1989 ji vlastnil velitel říčanské policie, tehdy Sboru národní bezpečnosti, pan Hofman. A kdyby mohla vyprávět o svých obyvatelích protější vila Minka (za války zabavená Němci pro dívčí spolek Bund Deutscher Mädel), byly by to pestré příběhy. Podjezd pod tratí byl po desetiletí velmi nízký a úzký; nemohla tudy projet větší nákladní auta a místo bylo nebezpečné pro pěší. Dnešní podoba podjezdu vznikla až v roce 2008.

Pokud po cestě do kopce padne váš zrak vpravo do ulice Legií, nepřehlédnete rozlehlou vilu (dnes s růžovou omítkou), které se říká Rutnerka. Mezi válkami ji nechal vystavět pan Rutner z Prahy. Když se později odstěhoval do Ameriky, jezdívali sem jeho potomci. Poté, co byla vila po únoru 1948 znárodněna, se v ní vystřídalo velké množství nájemníků. Komu dům patří dnes, nevím. Jednoho z někdejších nájemníků jsem znal – ptáčníka Josefa Koubka. Choval ve velkém kanárky a chytal stehlíky, tzv. na volavou. Měl sklopnou síť, do které dal v malé kleci stehlíčka. Ten tam seděl, koukal do okolí a jakmile nad ním letělo hejno dalších stehlíků, začal na ně volat. Často ho nějaký dobrodinec z hejna vyslyšel a zamířil k němu dolů. Nedaleko schovaný pan Koubek trhl za šňůrku, síť se sklopila a další stehlík byl jeho. Učil je pak zpívat. Asi je rozdával, možná byli na prodej. Patrně si tak přivydělával k penzi. Býval to uznávaný fotbalista SK Říčany, profesí tiskař. Na začátku sedmdesátých let jsem od něj koupil chatku s parcelou, na které jsem posléze postavil dům. Chatička, ve které Josef Koubek čekával na ubohé stehlíky, se proměnila v mou truhlářskou dílnu a vyrobil jsem si tu veškeré dřevařské elementy pro náš domek.

Nahoru na kopec dnes míří návštěvníci nemocnice, přestavěné na konci padesátých let z Parkhotelu Monopol. Obyvatel, kteří si pamatují jeho meziválečnou podobu, už je v Říčanech poskrovnu. Majitel hotelu Josef Novák se dobře znal s mým tatínkem – otcova firma totiž v budově prováděla truhlářské práce. Když už byl hotel dokončen, jezdili jsme tam s tatínkem někdy dopoledne v neděli. Sedli jsme si k hoteliérovu stolu a pánové spolu vedli debaty o politice, o hospodářských potížích a o všem možném. Tatínek počítal s tím, že mezi řečí bude příležitost upomenout pana Nováka o nějakou tu splátku, kterou mu ještě dlužil… Pamatuji, že pan Novák pil víno, tatínek sodovku (byl zapřísáhlý abstinent) a já jsem dostal limonádu. Vyráběla se tehdy „z lesních pramenů“ na konci čtvrti zvané Jeruzalém – blízko výjezdu z Říčan směrem na Kutnou Horu – a to citrónovka, malinovka a sodovka. Prodávaly se ve zvláštních lahvích, které se patentně uzavíraly a vracely se. No a já jsem pil tu nejlepší – citrónku.

Josef Novák měl syna Františka a dceru Miladu. Jeho životní příběh a příběh hotelu Monopol představíme blíže v příštím Kurýru.

Zaznamenala Renata Skalošová

Pohled na Štuksák a železniční podjezd z míst dnešní Mánesovy ulice, začátek 20. století

Foto: z archivu Muzea Říčany