Neobyčejní občané Říčan /42

Vzpomínky Dalibora Hofty

Prošli jsme Rýdlovou ulicí a opět se vracíme do srdce Říčan, na rozlehlé náměstí, jehož proměny od klukovských let sleduji. Dovede nás k němu Olivova ulice.

V řeznictví, kterému starousedlíci stále říkají U Chejnů (podle majitele před znárodněním) jistou dobu kraloval i Josef Svoboda, mladší ze dvou synů drobného řezníka s krámkem na náměstí vedle někdejší restaurace Antonína Vavery. Chodil jsem s ním do školy a do Sokola. Když po únoru 1948 nahradil soukromé řezníky národní podnik s úderným názvem Masna, Josef se stal vedoucím prodejny v Olivově ulici a jako profesionál udržel úroveň svého předchůdce. Dokázal sehnat kvalitní a čerstvé maso, a tak zde stávala fronta, kterou prodavačky nestačily odbavovat. Řezníci odjakživa bývali bohatí a nejinak tomu bylo za komunistů. Leckdy si kvůli tomu vysloužili i nelichotivé přezdívky. Pepa hrál za mlada dobře hokej a při gólové šanci na něj někteří diváci volali „Vošidil, Vošidil!“ Sice se usmíval, ale rád nebyl…

Přejděme přes silnici k severní straně náměstí. Poblíž dnešního městského úřadu si pamatuji Živnostenskou záložnu. Vznikla v roce 1928, úvěrem podporovala své členy při provozování živností a také Československou stranu živnostensko-obchodnickou. V době starostování mého otce šlo o opoziční stranu (po volbách v roce 1936 čtvrtou nejsilnější ve městě). Živnostenskou záložnu vedl pan Papež, který se způsoby v politice trochu podobal italskému diktátorovi Mussolinimu a já jsem na něj doma slýchával stížnosti. Je s ním spojen jeden z mých příběhů.

Za časů, kdy mi bylo asi třináct let, nebylo zvykem dostávat kapesné. Abych si trochu přivydělal, ujal jsem se maminčina hospodaření s odpadovým dřevem. Tatínek jí ho přenechával – v truhlárně, kde pracuje přes dvacet lidí, se ho najde dost. Dřevo prodávala a měla tak peníze na své drobnosti a parádu. Odřezky a špalky jsem na pásové pile dál řezal na polínka a špalíčky, až jsem naplnil veliký jutový pytel (původně od klihu). Ten matka prodávala za čtyři, někdy za pět korun. Já měl své zákazníky na náměstí a v přilehlých ulicích, a tak jsem jednou za čas popadl dvoukolák, naložil tři čtyři pytle a rozvezl je. Obvykle jsem dostal korunu od cesty a když jsem náklad vysypal až do sklepa, velkorysejší zákazníci mi dokonce dali celou další pětikorunu, tenkrát slušný obnos. Za korunu jste nakoupili například pět housek nebo dva buřty. S penězi v kapse jsem pyšně chodil po náměstí a koukal do výloh, co bych si mohl koupit. Ale nekoupil – zašel jsem si k panu Hůlovi na jeden dort za korunu a to bylo všechno. Jednou mě napadlo, že si peníze uložím. Úroky z vkladů byly tehdy běžně tři procenta, ale Živnostenská záložna dávala jako jediná ve městě tři a čtvrt procenta. Pan Papež seděl ve veliké místnosti za obloukovitým pultem a vedle sebe měl ztepilou slečnu. Vstal a vlídně se zeptal: „Co si přeješ, chlapče?“ Když jsem se svěřil se svým záměrem a představil se, zbystřil, ale zůstal laskavý a věnoval mi čokoládový bonbon. Vytáhl jsem tenkrát z kapsy tuším jedenáct korun, on mi vypsal vkladní knížku, slečna to zapsala a dala mi do knížky razítko. „Přijď, chlapče, znova, rád tě uvidím,“ loučil se ředitel záložny a já jsem ho hned viděl v příznivějším světle než při politikování u nás. Ze slečny v záložně se později stala paní Papežová. Bydleli v dnešní Jiráskově ulici naproti opravně aut pana Sklenáře. Co vím, paní Papežová pracovala ve spořitelně v Průhonicích. Byla to velmi obratná a příjemná úřednice. Po smrti svého chotě žila s vdovcem panem Havlíčkem v jeho rohovém domě při křížení ulic Rýdlovy a Štefánikovy. Na stará kolena se z ní stala tak trochu karatelka spoluobčanů, někdy jim domlouvala, jindy chodila se stížností na městský úřad. I v teplých dnech nosila kolem krku bohatou černou kožešinu. To už se psala léta po sametové revoluci.

Zaznamenala Renata Skalošová

s využitím Kapitol z dějin Říčan

Foto: z archivu Muzea Říčany